15. kapitola

17.4K 1.3K 45
                                    

Elizabeth

Ani nedokážu popsat jak zvláštní a matoucí bylo přijít další den do školy a na své skříňce najít další rudou růži. Jedno mé já ji chtělo zničit. Zapálit a i s tou první, která mi teď kvete ve váze v pokoji a znepříjemňuje mi tam pobyt, je nechat shořet do šedého popela. Byl by to tak krásný pocit. A to mé druhé já by se nejraději přiblížilo k Willovi a omlátilo o něj ty růže tak, že by se rozpadly na desítky malých rudých kvítků.

Opatrně jsem růži položila do skříňky a do hlavy si zapsala poznámku, že ji tady nesmím zapomenout, což bylo těžce splnitelné, jelikož má paměť se po pár minutách sama promazává, tudíž zapomínám na všechny důležité věci.

Věděla jsem, že první věc, kterou musím udělat, než vstoupím do třídy a připravím se na hodinu, kterou mám mimochodem s Willem, byla najít Stacy. Aaron se po ní celý včerejšek sháněl a jak jsem si myslela… neúspěšně. Stacy se prostě rozhodla dělat neviditelnou a předstírat, že neexistuje. Nedala o sobě ani jednou vědět a tím mě vytočila ještě víc.

Hned jakmile jsem spatřila její blonďaté vlasy vyčesané do dokonalého drdolu a její tílko s výstřihem hlubokým jako Mariánský příkop, nahromadil se ve mně vztek. Cítila jsem, jak se v mých lících hromadí nadbytečné množství krve a já pomalu červenám zuřivostí. Vyfoukla jsem ze sebe vzduch, stiskla k sobě dlaně a sebevědomým krokem se k ní vydala. Zaznamenala mě, když jsem byla ani ne dva metry od ní. V očích se jí nahromadil strach smíchaný se smutkem a lítostí, což mě naštvalo ještě víc. Povolila jsem dlaně a zkřížila ruce na prsou. Zastavila jsem se v bezpečné vzdálenosti, která zabraňovala jakémukoliv náhodnému přistání mé dlaně na jejím líci.

‘’Lizz, předtím než mi začneš cokoliv vyčítat, pochop, že jsem si to všechno musela nechat uležet v hlavě.’’ Slova z ní vyletěly tak rychle, že jsem se i divila, že jsem jí perfektně rozuměla. Přeskenovala jsem si ji pohledem a nakrčila nos. Iritoval mě její výběr dnešního oblečení. Než jsem si stačila zvyknout na ten obří výstřih odhalující prakticky všechno, mé oči se přemístily na její odhalený pupík, na příliš moc upnuté džíny, na osmicentimetrové podpatky. Nedokázala jsem si zvyknout na tuhle novou Stacy. Vyzývavou, děvkařskou Stacy.

‘’Uležet v hlavě?’’ zvedla jsem obočí, ‘’takže to znamená, že všechny naprosto zazdíš? Že se nebudeš ozývat Aaronovi, který o tebe měl jen tak mimochodem strach?’’ Zrakem jsem ji propalovala skrz na skrz. Měla jsem dost jejích výmluv.

Sklonila hlavu. Zadívala se na její černé štekle, na kterých by si každý normální člověk zlámal nohy. Mlčela a nevypadalo to, že by se chystala promluvit.

‘’Musíš se mu ozvat a říct mu to!’’ poručila jsem jí. Ztratila jsem s ní veškerou trpělivost.

Z jejích úst vyšel tichý povzdech. Znovu zvedla hlavu a podívala se na mě. ‘’Nevím, jestli mu to chci říct.’’ Její hlas byl tichý, ale já ji i tak moc dobře slyšela.

Vykulila jsem oči, ‘’co? Co tím myslíš? Budeš mu odteď lhát a zatajovat šíleně důležitou věc?’’

Kousla si do rtu, ‘’nemyslím si, že je to až tak důležitá věc. Vlastně se nic takového nestalo. Jenom jsem se s někým líbala. Nic víc nic míň.’’ Každé její slovo mi vybíjelo dech. Doufala jsem, že to nemyslí vážně, protože se mi nechtělo věřit, že by se Stacy dostala do takového stádia. Nechtěla jsem věřit, že se z ní stalo tohle.

‘’Podvedla jsi ho,’’ poznamenala jsem.

‘’S nikým jsem nespala,’’ pokrčila rameny, jako by ‘líbání’ nebyl podvod.

Zakroutila jsem nad ní hlavou a musela se ovládat, abych jí vážně jednu nestřelila. Ruka mě svrběla a já ji musela schovat za zády, protože jsem cítila, jak se chystá pomalu vystřelit směrem na její tvářenkou zdokonalené líce.

‘’Stacy,’’ vyslovila jsem její jméno, které mě okamžitě zapálilo na jazyku, ‘’pokud mu to do zítřka neřekneš, udělám to já.’’ Falešně jsem se na ni usmála. Hodila po mně zlostným pohledem. Považovala jsem tuhle naši konverzaci za skončenou, a proto jsem se otočila a odešla. Věděla jsem, že tohle byl jeden z našich posledních rozhovorů vůbec. Překvapilo mě, že mě to ani trochu nezabolelo.

Vešla jsem do třídy. Nikdo si mě nevšímal, až na něj. Upřel na mě svůj zrak a nechystal se ho ode mě odlepit. Začínala jsem si zvykat na tu nepříjemnost, která se mi s každým jeho pohledem vlévá do žil. Sebrala jsem všechnu sílu, která ve mně ještě zbývala a neuhnula pohledem… ani jednou jsem nezaváhala a prostě jsem mu stejně jako on mně zírala do očí. Posadila jsem se před něj a tiše jsem vydechla. Snažila jsem se v sobě najít alespoň trošičku odvahy, abych se ho zeptala na ty kytky, ale jako bych ji všechnu vyčerpala u rozhovoru se Stacy. V hlavě jsem se povzbuzovala, ale jednoduše jsem se na něj nemohla ani jen otočit, natož promluvit. Byla jsem si jistá, že na tu otázku čeká. Věděla jsem to.

S příchodem učitele začala neskutečně nudná hodina, v jejíž celé délce jsem si vyčítala mou zbabělost. Nutila jsem sama sebe, abych se klidně i za výkladu učitele otočila a promluvila s ním, ale já prostě nemohla. Neměla jsem v sobě ani trochu kuráže. Bála jsem se a za to jsem se každou následující minutou nesnášela víc a víc. Věděla jsem, že někdy nastane ten okamžik, kdy si s ním o tom budu muset promluvit… a taky jsem věděla, že já se možná i na ten okamžik těšila, ale jakmile jsem cítila jeho přítomnost za mnou, nemohla jsem se ani hnout. Nemohla jsem ani pořádně mrkat… ani dýchat.

Zazvonilo a všichni studenti v rychlosti blesku vyletěli ze třídy. Pověsila jsem si tašku přes rameno a připojila se k posledním opozdilcům, kteří ještě ve třídě zbývali. Okamžitě po té co jsem vyšla ven, jsem ho spatřila o pár metrů před sebou. Byl mi otočený zády, což mi do těla vehnalo alespoň trošku nebojácnosti. Zhluboka jsem se nadechla a zavolala jeho jméno, ‘’Wille!’’ Otočil se téměř okamžitě a já zalitovala mé nečekané odvahy. Přikročil ke mně blíž a zadíval se na mě těma jeho zelenýma očima, které mě topily jako zmrzlinu vystavenou obrovskému teplu a pálícímu slunci.

‘’Ano?’’ zeptal se překvapeně a nespouštěl ze mě zrak. Přitížilo se mi. Musela jsem zhluboka dýchat a držet rovnováhu, protože se mi začaly podlamovat kolena.

‘’Já… uh…c-co,’’ koktala jsem a naprosto nevěděla, co říct. Došla mi slova. ‘’P-proč… mi dáváš ty růže?’’ pronesla jsem konečně a trochu se mi ulevilo. Všimla jsem si úsměvu, který se mu vytvořil na rtech pravděpodobně kvůli mé rozpačitosti.

Pokrčil rameny, ‘’protože chci.’’ Sršela z něj sebejistota, ale já i tak v jeho očích zahlédla jiskřičku strachu a obav.

‘’Přestaň s tím,’’ poručila jsem mu, ale z mých úst to vůbec nevyznělo jako rozkaz. Byla to jenom obyčejná věta pronesena nic neznamenajícím tónem, která se za pár sekund ztratila ve vzduchu a pro nikoho nic neznamenala.

‘’Nemáš ráda růže?’’ přeměřil si mě pohledem.

‘’Miluju růže,’’ vyletělo mi z úst ještě předtím, než jsem to stihla zastavit. Zakryla jsem si pusu a přála si to vzít zpět a nic takového už neříct. Bohužel, nemám stroj času. ‘’Sakra!’’ zaklela jsem. V mysli mi létaly stovky různých nadávek a já se rozhodla vyslovit tu nejméně sprostou.

Will se uchechtl a mě naskočila husí kůže. ‘’Uvidíme se, Lizz,’’ pousmál se, pak se otočil a odešel.

Cítila jsem se trapně a chtěla jsem si pořádně nafackovat. Do mysli jsem si vryla větu, která mi nakazovala, abych první myslela, než něco řeknu. 

The Smell Of Roses [CZ]Where stories live. Discover now