Dotkla se jedné z mnoha jizev, které měla na zádech. Jizvy jí připomínaly den, kdy málem zemřela. Tenkrát byla mladá a Rosalind, ředitelka Alfei, si ji vybrala do týmu. Stala se její mentorkou, cvičila ji a vychovala si z ní svoji nástupkyni. Farah jí bezmezně věřila a nikdy se na nic neptala. Až do toho dne.
„Dva Spálení," zamumlala Farah, „to není dobré. Spálení přeci nespolupracují." Vedle ní stál Ben se Saulem. Oba nevěřícně kroutili hlavou.„Nelíbí se mi to," odpověděl modrooký specialista.„To nikomu z nás, Saule," zamumlala Farah a promnula si obličej. Měla neblahé tušení. Věděla, že tato mise skončí špatně.
„Jsi v pořádku?" zeptal se.„Jak dlouho tu jsi?" zvedla oči od papíru, do kterého už několik minut nepřítomně hleděla. Ignoroval její otázku a posadil se do jednoho křesla v její kanceláři. Tím, že se usadil daleko od jejího stolu jí došlo, že tu už nějakou dobu stál. Věděla, že on chce mluvit, ale jí do řeči zrovna nebylo.
Nacházeli se hluboko v lesích Solárie. Dva Spálené vystopovali až k velké vodní ploše. Spálení měli problém s překonáváním větších vodních toků. Byli tu jako v pasti. Rosalind toto místo zvolila záměrně. Až moc dobře uměla naplánovat akci podobné velikosti. Všichni věděli, co mají dělat.
Vydechla a zvedla se od stolu, kde měla rozdělanou práci. Srovnala několik papírů, které následně vložila do složky. Saul ani nemukl. Věděl, že svým mlčením jí přinutí mluvit. Byla si vědoma toho, o co se její dlouholetý kamarád snaží, a taky věděla, že se mu povede jí rozmluvit, ale chtěla ještě chvíli mlčet. Přešla k oknu a vyhlédla ven. Stmívalo se.
„Jsou v pasti," zašeptal téměř neslyšně Ben. Nebyl bojovníkem a neměl rád zbraně, ale uměl svou magii ovládat velmi dobře, a proto se stal členem týmu.„Wow, ty jsi ale bystrý chlapec, víš to?" odfrkl si sarkasticky Andreas. Farah na něj vrhla zlostný pohled a uštědřila mu pohlavek. Kupodivu to ponechal bez komentáře a zahleděl se na dva Spálené.
„Pamatuješ na akci u Smaragdového jezera?" zeptala se, aniž by svůj pohled odvrátila od světa za oknem.„Je to už dlouho," přikývl a posunul se v křesle. Neměl ani tušení, že se tím stále trápila. Nerad viděl, když její mysl zatěžovalo něco, co nemohla změnit, nebo se s tím vyrovnat.
Měla to být obyčejná akce, ale zvrhla se v okamžiku, kdy celý tým včetně Rosalind zaměstnávali oba Spálení.Farah uslyšela zapraskání větve, jen kousek od místa, kde stála. Než se stihla otočit, ucítila v zádech nesnesitelnou bolest. Útok přišel rychle a nečekaně. Nikdo nemohl nic udělat. Vykřikla jako raněné zvíře a na povrch se draly slzy bolesti.
„Hodně dlouho," přikývla.„Nemusíš o tom mluvit." Byla jeho nejlepší přítelkyní už od dob jejich studia na Alfei. O citech, které k ní choval neměla ani tušení. Nikdy se jí s tím nesvěřil. Bál se toho, že jí díky svým citům ztratí, a to nemohl dopustit.„Já vím. Jen..."
Otočil se za zdrojem křiku. Ležela na zemi a nad jejím tělem se skláněl Spálený. 'Měli být jen dva,' problesklo mu hlavou. „Farah!" zakřičel a vrhl se k ní. Ležela v kaluži vlastní krve. Nedokázala zadržet příval bolesti. Její schopnosti vypluly na povrch a její tělo začaly obklopovat plameny.Ben, Andreas a Rosalind zlikvidovali dva spálené, kvůli kterým sem přišli. Saul se sám vrhl na toho, který zranil jeho blízkou přítelkyni.
Přešel k oknu. Stála zády k němu. Chtěl se jí dotknout, ale mozek mu říkal, že je to špatné.„Farah," zašeptal a položil svou ruku na její záda. Pod tenkou látkou ucítil její vystouplé jizvy. Zatajila dech, když ji objal zezadu. Z pod šatů, u krku na pravém rameni začínala jedna z pěti dlouhých jizev. Odhrnul jí látku z ramenou a políbil dlouhou jizvu začínající na rameni.„Co to děláš?" zeptala se tiše, ale on neodpověděl.
Poslední Spálený padl k zemi. Farah se svíjela v bolestech. Oheň, který ovládala, částečně zacelil rány na jejích zádech. Věděla však, že jizvy, které ji spálený způsobil se již nikdy nezhojí. Saul se skláněl nad jejím tělem.Na pomoc přispěchal Ben, který u sebe vždy nosil lahvičku se Zanbaquem. Saul se mu častokrát smál, ale v tuhle chvíli mu byl vděčný. Vyčítal si, že jí nezůstal na blízku. Ona byla jeho víla a měl bojovat po jejím boku, místo toho, aby pomáhal Andreasovi.
„Každý, kdo je viděl..."„Jsou tvojí součástí," zamumlal a políbil stejnou jizvu o kousek níže.„Saule," odtáhl se, když vyslovila jeho jméno. Otočila se k němu čelem a hlavu naklonila mírně nalevo. „Nikdo před tebou je nikdy nelíbal."„Já... Promiň."„Prosím," chytla jeho ruku, „pokračuj."„Myslel jsem, že..."„Miluji tě, Saule Silvo. Už dlouho, ale bála jsem se tvé reakce. Nechtěla jsem tak ničit naše přátelství."„Farah..."„Řekl jsi to jen jednou. Tenkrát u toho jezera, pamatuji si to. Myslel sis, že tě neslyším, ale opak byl pravdou."„Zadrž, prosím," zamumlal. Pozvedla levé obočí. Překonal vzdálenost mezi nimi a políbil ji. Když jim došel kyslík, opřel si svoje čelo o její.„Nechci, aby jsi odešel. Víš, že tě nenechám. Ne teď," zašeptala, když si vzpomněla na to, že chtěl změnit práci. Chtěl nechat vyučování na Alfei a odjet. Nemohla dopustit, aby odešel.„Nechci odejít," usmál se a opět spojil jejich rty.
