Whisper - POZASTAVENO

Kapitola 1. - Přírůstek

Seděla jsem ve třídě na svém obvyklém místě a pozorovala učitele, který vykládal o první světové válce a přitom kolem sebe mával rukama, jakoby se snad snažil zahnat komára. Najednou někdo zaklepal na dveře třídy, stočila jsem pohled tím směrem a zamyslela se, za normálních okolností by to klidně mohl být někdo, kdo jde pozdě, protože mu ujel autobus (což by byla samozřejmě jen výmluva, protože ve skutečnosti se mu nechtělo vstávat), jenže dneska nikdo nechyběl, byly jsme všichni.  Nebyla jsem jediná, koho to zaujalo, skoro všichni ze třídy se koukali stejným směrem jako já, jen Bethany to očividně nezajímalo a místo toho cosi kreslila na lavici a následně vygumovala. Odhrnula jsem si pramínek tmavě hnědých vlasů z opáleného obličeje a zastrčila ho za ucho, výraznýma tmavýma očima jsem dál sledovala dveře, které se otevřeli. Do třídy vstoupil ředitel s nějakým klukem *aha, tak nový přírůstek* blesklo mi hlavou a pokusila se na rtech vykouzlit úsměv, bohužel z toho vyšel spíš úšklebek. „Tohle je váš nový spolužák, Alexander Withers, Alexi, sedni si vedle Thomase,“ představil ho ředitel jen a pak odešel ze třídy, učitel jen přikývl a pokračoval ve výkladu, jakoby snad k žádnému vyrušení nedošlo. Otočila jsem se a pořádně si Alexe prohlédla, měl světle hnědé vlasy, místy vyšisované až do blond, lehce opálenou pleť a výrazné modrozelené oči, které připomínali léto, byl celkem vysoký, tušila jsem, že tak kolem 189 nebo 190 centimetrů, tělo měl svalnaté, ale ne zase moc, spíš jakoby hodně času trávil venku na různých túrách po lesích, horách a dalších typech krajiny. Na sobě měl jen obyčejné bílé tričko a džíny, na nohou pak tenisky, které byly trochu od bláta. Podíval se na mě, jen jsem si skousla ret a rychle se otočila zpět a ve zbytku hodiny dávala pozor na to, co říká učitel, i když mě to ve skutečnosti vůbec nezajímalo. Zazvonilo, rychle jsem si uklidila věci (spíše by se hodilo slovo „naházela“), do tašky, kterou jsem si přehodila přes rameno a vyšla ven na chodbu. Na nikoho jsem nečekala, věděla jsem, že už budou v jídelně, což mě ale nijak netrápilo, svoje místo u stolu jsem měla jisté. Jakmile jsem vešla do jídelny, zamával na mě Nick, druhý z Ochránců, on ovládal element vody, narodil se prý ve stejný den jako já, možná kdyby se tehdy narodilo členům bývalé smečky více dětí, bylo by nás víc, ale to teď už nezjistím, jedno jsem však měla jisté, Nicolas je moje budoucnost, budu si ho muset vzít a stát se jeho družkou, pak s ním mít děti, další jako jsme my, byl to jakýsi plán na záchranu rasy, do kterého jsem já bohužel neměla co mluvit, protože tohle bylo dohodnuté mezi rodiči od té doby, co se prokázaly naše vlčí geny. Zamrkala jsem, abych tuhle myšlenku vypudila z hlavy, rozhodně jsem se tím nechtěla teď zabývat a kazit si tak den. „Nairo, notak, pojď k nám,“ přidala se k Nickovi Catherine. „Vždyť už jdu Cath,“ odpověděla jsem a posadila se na své místo mezi ní a Jessicu. Z tašky jsem vytáhla oběd, měla jsem šunkové sandwiche a nějakou zeleninu, které ale byla dost pomačkaná, nejspíš to původně měla být cherry rajčátka. Jedno jsem strčila do úst a nepřítomně se zadívala před sebe, asi jsem vypadala opravdu hodně zamyšleně, protože jsem dostala jeden šťouchanec do žeber, o který se postarala Catherine. „Co je?“ zatvářila jsem se uraženě a rychle spořádala další rajče, ona se jen ušklíbla a ukázala někam za mě, otočila jsem hlavu, abych viděla, Alex. Jen jsem si skousla ret „Co ten tu dělá, to ještě nezjistil, že by se od nás měl držet dál?“ sykla mi u ucha a já jen pokrčila rameny a předstírala, že ho neznám, bylo to jednodušší než se s ní hádat. Rychle jsem snědla i sandwiche a pak se omluvila, že chvátám, že musím domů. Vyklouzla jsem ze školní budovy a s klidem se vydala po známé cestě skrz park, pak několika úzkými uličkami a nakonec k pláži. Trhla jsem sebou, když jsem z dálky uslyšela nějaké zvuky, až podezřele to připomínalo rvačku. Na cestu domů jsem najednou zapomněla, rychle jsem zaplula za roh a opatrně vykoukla do té uličky, to, co jsem tam viděla mi skoro vyrazilo dech, zůstala jsem jen šokovaně zírat.