Mrtvolný šepot

Kam prchlo naše štěstí, naše naděje?

Mám ráda květiny. Přijde mi, že každá z nich vypráví svou část příběhu. Dohromady tvoří svět ze vzpomínek. Každý sebemenší kvítek něco znamená.

Zrak mi padne na frézie po mé pravé straně a já si nemohu pomoci. Musím přemýšlet nad příběhem, který vypráví. Má mysl se plní obrazy, jež vedou sem, k těmto fréziím, které tichounce našeptávají Neztrácej naději. Jenže co když jsem naději už dávno ztratila?

Pod nohami mi křupe štěrk, pomalu kráčím vpřed. Nemám kam pospíchat. Tady, mezi všemi těmi květinami je mi nejlépe. Je mi nejlépe, když zahlédnu modré květy hyacintu, které vítr kolébá v rytmu vzpomínek. Zachovávám tě v paměti. Oznamují klidně a pokyvují na pozdrav jejich fialovým bratrům, kteří zoufale žádají o odpuštění. Omlouvám se. Odpusť! Opakují stále dokola, jak kolem nich kráčím.

Jak ráda bych odpustila, kdybych mohla. Ale vztek a nenávist spalují mé vnitřnosti pokaždé, když si na něj vzpomenu. Zažehnou ve mně oheň rozčilení, které se nakonec vždy změní ve smutek. Jak bych mohla odpustit něco takového?

Pokračuji po úzké cestě, načež potkávám řadu pomněnek. Nezbývá nám nic než vzpomínání. Připomínají mi pokaždé, když se na ně podívám. Jsou tak malé a obyčejné, a přesto se tváří tak moudře. Tiše pozorují mé kroky, které je míjí jen o kousek. Vždy, když o ně můj pohled zavadí, blednou. Blednou jako vzpomínky, které jsou to jediné, co mi zbývá.

Pokleknu a dlaň přitisknu na ledový kámen, načež na něj položím bílé kvítky fialek. Kam prchlo naše štěstí, naše naděje? Dotírají a já mám chuť křičet. To on nám ho vzal, to on, to on! Byl to on, když nedával pozor a vjel do křižovatky na červenou. Je to jeho chyba, že teď nejsme spolu! Jak bych mohla odpustit čin, který mě vyrval z vašeho náručí? Kam prchlo naše štěstí, naše naděje? Ptají se mě květy znovu a znovu a znovu. Je to k nevydržení.

Kam prchlo naše štěstí, naše naděje? Rychle se postavím a zamířím po štěrku zase pryč. Má vůbec cenu snažit se dál? Jen tady cítím, že jsem vám na blízku, ale i tak za sebou zavírám hřbitovní branku se slzami v očích.

Kam prchlo naše štěstí, mami a tati? Kam prchla naše naděje?