Na Hraně Tajemství ✓

𝟏. | DÍVKA VE VLAKU

Celé roky o ní tahle rodinná větev, kterou vždy přechovávala v tiché diskrétnosti, nejevila vůbec žádný zájem a najednou přijde pozvánka na svatbu! Původně se chystala celé pozvání přejít s okázalým nezájmem, ale nakonec se rozhodla jinak. Uvědomila si, že takovýto výlet by jí nakonec mohl prospět. Na pár týdnů opustit prostředí, kde byla její matka zavražděna a kde číhaly hrůzné vzpomínky na každém kroku, byla příležitost, která stála přinejmenším za dvojité zvážení. A taky jí lákala vidina chladnějšího podnebí, kterého se jí ve vyhřátém Palermu mnoho nedostávalo.

Tanja zpozorovala velkou ceduli, hrdě hlásající vjezd do města Lakewood. Jediným lokem vyzunkla zbylý obsah svého kelímku a začala sbírat své věci. Nějakým záhadným způsobem si vzpomněla na svou tetu Davinu, která ji vždy nabádala, aby denně nepila více než dva šálky kávy. Byla to především ona, kdo Tanju nejvíc podpořil v úmyslu vzít si na chvíli dovolenou a vypadnout z města.

„Jen jeď, však já to bez tebe nějak zvládnu," žertovala na letišti v Palermu. Loučení s tetou se omezilo pouze na několik zdvořilostních frází, poněvadž srdceryvné objímací scény nikdy nebyly ani jedné z žen příliš po chuti. Když Tanja o pár minut později nasedala do letadla, kam se bez větších potíží dostala, děkovala Bohu, že je palermské letiště tak dobře organizované. Následovala téměř dvanáctihodinová pouť nad Atlantikem a po překonání sedmi časových pásem bylo její vyčerpání takřka samozřejmé.

Spěšně se nasoukala do kabátu, který jí dobře posloužil jako provizorní přikrývka, právě procházející hostesce vtiskla do dlaně štědré spropitné, rozloučila se s jakýmsi mládencem, který s ní už několikrát chtěl zapříst hovor, a vydala se ke dveřím.

Pak se chodbou rozeznělo tlumené skřípění brzd nesoucí se vzduchem jako sladká píseň vysvobození. Souprava zastavila na lakewoodském hlavním nádraží přesně ve čtvrt na deset amerického času. S prázdným kelímkem v jedné ruce a rukojetí kufru v druhé se vydala vstříc novým zkušenostem.

Na americké půdě ji přivítal štiplavý chlad. Ve jménu nalezení tepla se co nejvíc zachumlala do hebké kožešiny svého kabátu a kráčela rychleji, aby se zahřála. Konečky prstů v žalostně tenkých rukavicích jí zanedlouho úplně znecitlivěly a tváře zrůžověly mrazem. Uvědomila si, že na zdejší podmínky asi nemá sbaleno patřičné množství kabátů. Budu si tady muset nějaké přikoupit, pomyslela si mrzutě.

Na rozlehlém nádraží vládl obvyklý chaos. Někteří lidé zběsile uháněli přeplněnou halou ve snaze chytit právě odjíždějící rychlík, jiní posedávali v čekárnách s rozloženými novinami a očima přelétali změť bulvárních článků kvůli výraznému zpoždění své linky.

Kufr, který svou barvou i tvarem nápadně připomínal přezrálou švestku, kodrcal po asfaltu, zatímco jeho majitelka kráčela dál. Byla ráda, že může opustit areál nádraží a vmísit se do všudypřítomného ruchu města.

Bylo svěží listopadové ráno. Lidé spěchali sluncem zalitými ulicemi za svou každodenní rutinou, aniž by jí věnovali sebemenší pozornost. Ale ona si jich všímala, protože jí nevědomky poskytovali rozptýlení. Měla smysl pro detail a ráda věnovala pozornost i zdánlivým maličkostem.

Po hlavní ulici se vypravila k molu; nejradši by setkání s příbuznými úplně vynechala. Narovnala si kožešinu přiléhavého kabátu, jehož spodní cípy jí při každém kroku pleskly do holení, a pozorovala vjemy, které jí nabízel zdejší obrovitý přístav.

Indigová hladina jezera Spirit Lake, kterou hyzdily jen mnohačetné mosty pro vlaky, se táhla kam až oko dohlédlo. Vodu bez přestání čeřily loďky, jachty i trajekty, které vehementně pendlovaly mezi Wisconsinem a Minnesotou.

Přístav se celkově dělil na dvě části. Jedné z nich vévodila soukromá plavidla patřící zazobaným místním, ta druhá byla plná zašlých rybářských bárek, s nimiž jejich majitelé vyráželi den co den za svou obživou.

Její pozornost si vyžádal právě kotvící trajekt. Viděla nadšeně drmolící děti, které ještě lodí ještě nikdy nepluly, ale i unavené námořníky, pro něž byl tento způsob přepravy denním chlebem.

Zaslechla, jak na ni hvízdl omšele vyhlížející muž, který se tím gestem nejspíš pokusil ocenit její zjev. Nebylo to nic neobvyklého; hvízdání, pokřikování a nejapné poznámky musela snášet takřka celý život.

Vlastně se tomu moc nedivila. Na svůj věk měla pozoruhodně ostré rysy, dlouhé kadeře se jí vlnily po ramenou jako kaštanový vodopád a všemu vévodily velké oči a pěkná postava.

Teprve teď, když dostala šanci prohlédnout rysy města, v němž se narodila, si uvědomila, jak moc jí bude chybět Itálie, kterou vždy považovala za svoji vlast. Mívala ve zvyku připravit snídani a z balkónu pozorovat cvrkot, který neodmyslitelně patřil k ulici, v níž stál jejich pavlačový dům.

Vždy pozorovala pošťáka na kole, který se mohl den co den přerazit, aby zamával slečně, která pracovala v knihovně naproti jejímu balkónu. Také každé ráno vídala nějakého obtloustlého chlapíka s kloboukem, který směřoval do svého krámku na náměstí. Kdyby znovu kmitla očima, její zrak by zcela jistě padl na dámu v letech, která s železnou pravidelností venčila svého psíka, o němž tvrdila, že má šlechtický rodokmen, třebaže to byl jen obyčejný oříšek. Nebyl to nijak neobvyklý páreček, takových žen se psem chodilo po palermských ulicích požehnaně, ale tahle dáma měla vždy stejně barevný kostýmek jako její mazlík. Poslední módní kreace se nesla v sytě zelených odstínech. Pes, který připomínal mix čivavy a špice, vždy obtížně bojoval s chodníkem, protože díky lesklým botkám necítil podlaží, tudíž zvedal nohy komicky vysoko a jeho chůze připomínala opilého piráta.

Tanja se nad tou vzpomínkou musela pousmát. Bylo to vskutku přátelské sousedství, které si zamilovala, třebaže se nikdy moc nezačleňovala do společenského života.

Teplo není jedinou věcí, kterou budu v Lakewoodu postrádat, připustila a zakabonila se. Rukou si vjela do pečlivě upravených vlasů a několikrát si je ledabyle pročísla. Nemá smysl teď fňukat, nabádala sama sebe, přijela jsem si přeci odpočinout!

Vzdálila se od přístavu a posadila se na lavičku vedle těhotné ženy, která si zaujatě četla v maminkovském magazínu a ustavičně kontrolovala čas na stříbrných hodinkách. Zavolala si taxík, a když dorazil, nadiktovala řidiči adresu. Netušila, kam ji zaveze. E-mailem jí přišla adresa domu, který měl podle všeho patřit Prescottovým. A právě tam zamířila.