Brumbálova dcera

LV.

Když Brumbál domluvil, rozhostilo se mezi námi hrobové ticho. Tak tohle jsem doopravdy nečekala. Jsem vážně taková zrůda? Vážně jsem byla stvořena jen k tomu, abych ublížila Harrymu?

Ale zapadalo by to do sebe; to proto jsem neznala lásku ani jiné emoce, ale při pohledu na Harryho v ten první školní den jsem cítila ten zvláštní pocit nervozity, mou ztracenou Nervózku. Přitahovala mne k Harrymu už od začátku. Nebyla to tedy náhoda, byl to osud, účel, Voldemort to tak chtěl. Jsem tedy neschopna pravého citu, jsem jen stroj na problémy. Proto jsem stále jen vyvolávala konflikty, proto jsem si s nikým pořádně nerozuměla a nikdo pořádně nerozuměl mně - tedy až na Harryho.

Celý můj život se otřásl od základů. Chtělo se mi brečet, nejraději bych to všechno vzdala, ukončila tuhle hru. Už mě to nebavilo, stále jen všem ubližovat, jsem špatný člověk. Jsem já vůbec člověkem?

Pomalu jsem se obrátila k Harrymu. Sledoval jako opařený každý můj pohyb, ve tváři mu ztuhl výraz čirého zděšení. Zdálo se, že je ještě více v šoku nežli já. Pár okamžiků jsme si navzájem hleděli do očí, když mi pak znenadání přišla na mysl další otázka.

„A jak to všechno víš? Jak můžeš vědět, že to tak Voldemort doopravdy myslel? Copak ti to řekl?" Tahle věc mi stále vrtala hlavou; jak by to mohl Albus vědět? Jsou to tedy všechno jen domněnky? Pokud ano, je tu stále naděje, že jsem normální holka jako ostatní a tohle všechno je jen hloupé divadlo, jež mne má postrašit jako malé dítě.

Brumbál se zhluboka nadechl a po tváři se mu svezla slza, stékající mu tiše na lesklé vousy. Vypadal jako hromádka neštěstí. „Protože Voldemort...protože Tom...měl jsem ho rád, Lilly. Po tom, co mi Grindelwald ublížil tím, že mě jen tak opustil, přestože jsem ho tolik miloval, jsem neměl nikoho. Matka i sestra mi zemřely, otec byl v Azkabanu a můj bratr mne pro mé přátelství s Grindelwaldem nenáviděl. Vyčítal mi ho, vinil mě ze sestřiny smrti.

Byl jsem sám. Když jsem se pak stal ředitelem téhle školy a v sirotčinci mi ukázali Toma, nemohl jsem...nemohl jsem se od něj jen tak odvrátit. Byl nevinný, nebyl špatným člověkem. Byl prostě jen dobrým člověkem, kterému se přihodily špatné věci. Měl smůlu stejně jako já. Kdo mohl tušit, že to s ním takhle skončí..."

Rozplakal se. Po zarostlých lících mu stékala jedna slza za druhou, leskly se ve světle místnosti a ztěžklé tak dlouho skrývaným žalem dopadaly na umouněnou podlahu. Už už jsem chtěla něco namítnout, ale Brumbál si setřel pár krůpějí zpod drobného nosu a neohroženě pokračoval: „Byl jsem s ním stále v kontaktu, přestože mne také nenáviděl. Vinil mě z toho, že je sám a že ho nikdo nemá rád, chtěl být mocným, aby ho lidé měli rádi, potřeboval jen někoho, kdo by mu dal lásku. Byl jako já. On to ale nechápal, byl zaslepen přílišnou mocí.

Když pak zabil Harryho rodiče a vymyslel ten plán s tebou, zatrhl jsem mu to. Snažil jsem se ho přesvědčit, že to není dobrý nápad, ale neposlouchal mě. A jednou tě pomocí černé magie vytvořil spolu s ostatními viteály.

Nemohl jsem se na to dívat, ukradl jsem tě proto a ukryl u sebe doma. Nechával jsem tě stále zavřenou, aby tě on ani Smrtijedi nenašli. Bál jsem se o tebe a zapřísahal se, že tebe už mi nikdo nevezme, že ty jsi moje poslední šance. Všechny ostatní mi život vzal. Udělal jsem z tebe svou dceru v domnění, že tě řádnou výchovou změním a zničím v tobě tu temnotu."

Třásl se mu hlas a slovo od slova slábl a klesal. Pod přívalem slz mhouřil oči. Nemohla jsem to dále poslouchat, cítila jsem se vinna za tohle všechno, cítila jsem na svých bedrech tíhu celé téhle katastrofy. Na rudém líčku jsem pocítila chladnou slzu, za ní další a další. Už jsem nemohla dál, chtěla jsem, aby přestal, ale on mluvil dál. Chtěla jsem to, tak to mám.

„Nikdy by mě nenapadlo, že k tobě budu mít takový vztah, Lilly, ale já tě mám rád jako svou dceru, miluju tě jako svoje vlastní dítě a nezáleží mi na tom, kdo je tvůj pravý otec nebo jakého jsi původu. Já vím, že mě teď nenávidíš a viníš mě z toho všeho, ze svojí nevědomosti a zmatenosti, ale řekni, copak jsem ti to mohl říct dřív? Copak jsem ti mohl překazit ty hezké chvilky s Harrym? Nemysli si, že jsem vás neviděl. Vím o všem, i o tvé hádce s Ginny. Bál jsem se, že to nezvládneš - ne kouzlení, ostatně jsi ke kouzlení stvořená, jak tehdy řekl Moudrý klobouk, vzpomínáš? On to poznal, ne nadarmo je moudrý. Já se však bál, že nezvládneš zapadnout do kolektivu, že budeš jako Tom - ta šedá myška vzadu, bez přátel.

Ze začátku to tak sice vypadalo, ale našla sis přátele, jen pro tebe bylo těžké si je udržet. Nevěděla jsi, jak fungují lidské vztahy, neznala jsi emoce a tvou jedinou kamarádkou byla Uršula. Ale ty jsi to nevzdala, šla jsi dál, pídila ses po odpovědích, naučila ses milovat. Jsem na tebe pyšný, i když si možná říkáš, že jsi zrůda. Ty nejsi člověk jako ostatní, Lilly, ale nejsi ani zrůda, neboť dokážeš milovat - a v tom se lišíš od lorda Voldemorta."