To, co mi chybí...

II.část /ZÁVĚR/

„Oh, Beo!“ vyhrkl, jakmile si uvědomil, kdo se stal jeho nevinnou obětí. „Zatraceně, promiň, moc se-moc se omlouvám! Měl jsem lépe koukat na cestu. Ale v tomhle,“ zahleděl se předním sklem ven, „není vidět ani na metr.“

Poslouchala jsem ho, zatímco mi záda stále bičovaly silné proudy vody, a uvědomovala si, jak moc mi celý týden chyběl. Jeho hluboké čokoládové oči, hříšně dlouhé řasy, rošťácký úsměv s řadou dokonalých zubů. Zkrátka všechno.

„Nasedni!“ mávnul. „Nachladíš se… Pojedeme ke mně, převlékneš se do suchého.“

„T-to je dobrý,“ zadrkotala jsem zuby, dávala se do mě zima. Nepromokavá bunda právě promokla, vodou nasáklý svetr mě studil na kůži. „P-půjdu domů.“

„Nesmysl,“ vyhodil blinkr a vystoupil. „Jen do auta.“ S tím otevřel dveře a jemně mě k nim popostrčil. Rozhodla jsem se nebojovat, vyhřátý vnitřek jeho jeepu mě k sobě lákal, neviděla jsem nic jiného než sucho a klid od ostrých kapek, již mě bodaly do tváří.

Zabořila jsem se do měkkého sedadla, zvrátila hlavu a úlevně zavřela oči. Byla bych snad schopná tam okamžitě usnout.

Zayn neslyšně vklouzl za volant, odlepil se od obrubníku a plynule se zařadil do provozu.

Prvních pár minut mezi námi panovalo napjaté ticho. Já klimbala a chlapec vedle mířil do svého střešního bytu, který měl pronajatý v jedné z nenápadných uliček severně od Trafalgaru. Necítila jsem nejmenší chuť onu atmosféru nějak měnit, upřímně jsem na to neměla ani sílu.

Můj kamarád však zastával jiný názor.

„Tak, no…“ začal pomalu, jako by si ani nebyl jist, co přesně má povědět. „Jak ses měla celý týden?“

Unaveně jsem na něj pohlédla.

Zatvrzele svůj zrak upíral čelním oknem před sebe, svíral volant v pěstích tak usilovně, až mu zbělaly klouby. Nemluvě o žíle na krku, té, která se rýsovala na fotkách z koncertů, když se Zayn snažil vytáhnout nějaký vysoký tón.

Trhnutím jsem obličej obrátila zpět k oknu. Radši jsem sledovala provazce deště, které se snášely na chodníky, a barevné deštníky, pod nimiž pospíchali upracovaní lidé. Najednou jsem zatoužila po chladu venku. Sice bych trpěla pod dalšími přívaly vody, ale zbavila bych se té tíživé atmosféry, jež vyplňovala vnitřek Zaynova auta.

„To mě chceš vážně ignorovat?“ promluvil, když jsem se neměla k odpovědi. „Beo, nejsme přece malé děti.“

„To jistě nejsme,“ opáčila jsem na půli úst.

Ze sedadla řidiče zazněl odevzdaný povzdech. „Fajn.“

Víc jsme spolu nepromluvili. Deset minut autu vládlo přísné ticho, slyšet bylo pouze pleskání obrovských dešťových kapek o čelní sklo.

Naštvaně jsem paže držela zkřížené na prsou. Chovala jsem se vážně jako malé rozmazlené děcko, kterému někdo rozbil oblíbenou hračku. Odmítala jsem si připustit, že jsem na té hádce též nesla vlastní podíl viny. Radši jsem ji celou házela na Zayna.

Konečně zajel na malé parkoviště, patřící k nízkému domu s neutrálním šedým obloženým a tmavě modrými okenicemi. Nacházel se v klidné nenápadné čtvrti, chápala jsem, proč si Zayn vybral právě tohle místo jako své tajné útočiště.

„Ehm, no,“ vypnul motor a znovu se pokusil mě oslovit, „jsme na místě. Možná by bylo dobré pronést alespoň pár slov.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Promiň.“ Ničeho dalšího se ode mě nedočkal. Ne že bych nechtěla, spíš jsem nevěděla, co bych mu měla povědět.