Chlad

Jenom děti

Smích. Má to být něco, čím dáváte najevo radost. Samozřejmě existuje i smích nervózní, který člověk nasadí, když nemá co říct. Tohle byla směsice obou druhů, kdy člověku něco přijde naprosto směšné, ale smát by se neměl. Ale Moderátor se smál a všichni ho viděli. Neměl nic, čím by se mohl bránit, ale ani to nepotřeboval, protože byli všichni tak překvapení, že ztuhli. „Vždyť jste jenom děti!“ křičí. A já v jeho očích vidím, že jsem se mýlila, že to nebyl ani trochu veselý smích. Tohle byl třetí druh smíchu, smích šílence, který je na pokraji svých sil. A i když jsme jenom děti, přihlásil se snad někdo jiný? Možná jsme hloupí, nebo jen odvážní. Ale přihlásili jsme se. Odkudsi ze strany se vynořili muži, kteří dřív byli silní, ape i na ně začal působit Chlad. Přesto Moderátora bez problémů odvlekli pryč.
Další hodiny, další zoufalství, nevědomost. Sedíme u sebe, já, James a Sale, ale mlčíme. Nikdo z nás nechce mluvit, protože nás napadá jen jedno téma k rozhovoru. Znovu zavzpomínám.

Je mi asi šest, protože mám na sobě malý batůžek a vypadá to, že jdu poprvé do školy. (Skvělé, neztrácím paměť tak rychle!) Když stojím Před tou obrovskou budovou, dostávám strach, běžím k mamince. Objímá mě, říká, že to bude v pořádku, chytá mě za ruku. Prostě je tu pro mě.

„Olive? Jsi v pohodě?“ otáčím se za hlasem, je to Sale, drží mě za rameno. V tu chvíli si uvědomuji, že brečím. „Myslíš, že to někdy bude v pohodě?“ ptám se. „Já nevím,“ objímá mě. „opravdu nevím.“ Brečím dál, a brečím dlouho, dokud k nám nepřijdou ti samí lidé, kteří odvlekli Moderátora. „Shusterman? Dolphin? Last?“ všichni tři přikývneme, a já se zamýšlím nad ironií svého jména. Last - poslední. Už to tak asi bude... „Pojďte, musíme vám vysvětlit co dělat, jiní dobrovolníci nejsou.“