Chlad

Radši se jich zbavit

Odvádějí nás do malé místnosti, která je téměř prázdná, až na tři batohy u stěny. Jsou zavřené, takže mohu nanejvýš odhadovat, co v nich je. „Ty jsou pro vás, zkontrolujte si, jestli potřebujete ještě něco.“ prohlásí jeden z těch, kterým jsem začala přezdívat sekuriťáci. „Potřebujete fakt neznamená chcete.“ Otevírám pusu abych něco namítla, něco typu, že nejsme hloupí a víme, co dělat, ale Sale vrtí hlavou. Pochopím, co se mi pohledem snaží říct. Nejsme děti, ani blbí puberťáci. Prosím, prosím mlč. Nepokaž to. Skláním tedy hlavu a probírám se obsahem batohu. Jsou v něm základní potřeby pro přežití, skoro jako, když se jde na víkend do lesa kempovat. Něco však chybí - karimatka, stan, spací pytel... Toto volné místo vyplňuje plachta, která může chránit před deštěm, a dá se na ní sednout. Dále nacházím zásoby konzervovaného jídla, zapečetěné láhve s vodou, hygienické potřeby, nějaké náhradní oblečení. Nic teplého. Zarazím se a pak si uvědomím, že proti Chladu oblečení nechrání ani trochu, je jedno, co na sobě máte. Věci, které jsem vyndala naskládám dovnitř. Zavírám batoh a vidím, že James i Sale už také mají hotovo. „Všechno v pořádku?“ Ptá se sekuriťák, který vypadá celkem sympaticky. Možná má rodinu, napadá mě. A nebo už nemá... „Olive?“ ozve se za mnou James a já se lekám. „Uh, jo jasně, v pohodě. Nic dalšího nepotřebuju, díky.“ „Fajn, tak tady máte vysílačky.“ prohlížím si tu, kterou mi sekuriťák podává. Sale asi napadá to samé co mě. „Co vlastně máme dělat?“ „Budeme po vás chtít, abyste šli, pořád jedním směrem, dokud nenarazíte na místo, kde není Chlad.“ Jsem asi dost unavená, nebo zmatená, protože mi to přijde jako naprosto smysluplný pokyn. Jeden ze sekuriťáků otevře dveře. „Tak běžte. Spoléháme se na vás.“
Vyjdeme ze dveří a procházíme místností plnou lidí. Všichni se na nás dívají, což není příjemné a proto zrychlím, abych se těm pohledům vyhnula. Když se konečně ocitneme venku, není tam živá duše. „Podívej se do vysílačky.“ říká mi James a já to udělám. Sundám zadní kryt. „Nejsou tam žádný baterky, to snad ne, nechci se vracet, všichni ty lidi, co na nás koukali...“ „V mé taky nejsou.“ prohlásí Sale a když se na sebe podíváme, víme, že vracet se by bylo zbytečné. Chtějí se nás zbavit.