The last one

MS Anterselva I.

„Danielo? Jsem tvoje nejlepší kamarádka a nic nevím?!" řekne Makula a hraje uraženou.

„Fajn, vyhráli jste. Ano v Konti jsem se seznámila se Jacquelinem, bylo to po individuálu. Podali jsme si ruce a to je všechno," řekla jsem.

„To budeš muset jetě vyšperkovat, je to dost nuda,"řekla Lůca.

Naštěstí se do toho vloží Petr a vysvobodí mě: „Nerad vás ruším mé dámy, ale musíme vyrazit zpátky."

Vechny se zvedneme a Lůca dodá: „Nezapomeň, jsme jako FBI, zjistíme si všechno!"

Já se nad tím jen pousměju a pokračuju v cestě dolů.

V chodbě hotelu se vechny rozloučíme a jdeme k sobě na pokoje.
„Maku jdu pro pití do jídelny, chceš něco?" zeptám se.

„Vezmi mi kdyžtak minerálku prosím," řekne mi a já jen přikývnu.

Seběhnu schody, popadnu vodu a minerálku a doslova letím zpátky na pokoj. Procházím dlouhou chodbou ke schodišti a zastavím se pohledem u okna s krásným výhledem.

Položím vody na zem a vydám se k již zmiňovanému oknu. Opřu se o parapet a nechám se dnes už podruhé unášet tím krásným výhledem.

Udělám si i fotku a pošlu ji rodičům. V tu chvíli se dveře vedle mě otevřou a já leknutím vykřiknu.

"Co je? Co se stalo?" zeptá se mě osoba jí skrz tmu nevidím do obličeje.

„Jen jsem se lekla, promiň. Už půjdu." řekla jsem.

„Dany, to jsi ty? Co tady děláš?" zeptá se mě osoba, kterou už bezpečně poznávám.

„Jen jsem se dívala z okna, je tu hezký výhled." řekla jsem mu.

„Jo to máš pravdu, taky jsem se sem chystal," řekne mi Emilien: A jinak slyšel jsem, že zítra jedete dvojice?"

„Jo, dostala jsem důvěru od trenérů, ale dost se bojím. Nechci to bráchovi zkazit."

„Dany, je to tvůj brácha. I kdyby jsi netrefila nic bude na tebe pyšnej. Ale pro uklidnění ti dám jednu radu. Vyser se na nejistotu. V tomhle závodě je to o střelbě a tu, ty máš výbornou. Vystřílej to rychlostí světla a klapne to." řekne mi.

„Dobře, děkuju. A teď už půjdu, Markét čeká na vodu. Dobrou noc a hodně štěstí do štafety," rozloučím se s ním a vrátím se na pokoj

-

Ráno jsme v šest na snídani, jak chtěl Egil. Dám si jen ovesnou kaši, čaj a jdu hned zpátky na pokoj.

Je devět hodin a většina našeho týmu je pryč. V deset začíná závod a já se rozhodla zkusit štěstí ve společenské místnosti.

Když tam vejdu, sedí tam brácha, Sturla a ještě pár lidí, kteří měli stejný nápad jako já. Zaberu místo na zemi vedle bráchy a společně fandíme.

Tohle na biatlonu miluju. Na trati jsme soupeři a nic si nedarujeme zadarmo, ale jakmile nemáme běžky na nohách, jsme jedna velká rodina.

Právě sledujeme Kubovu předávku Bimbovi. Předává na pátém místě za Norskem, Francií, Itálii a Německem.

Při stojce zavřu oči a snad ani nedýchám.

Bimbo vyčistí terče a odjíždí těsně za třetím Windischem. Do posledního běžeckého kola dá všechny síly a po fotofiniši mají bronz.