V tu chvíli vysvit měsíc a prosvítil noc tmavou
Nevídaná to krása.
Pro blesklo mu hlavou.
,,Děkuji ti zachránce,
za svůj život ti vděčím.
Jmenuji se Isabel."
Však Vincent stále mlčí.
Havraní vlasi padající volně na ramena,
nejkrásnější žena
jakou kdy viděl.
Není proto divu že promluvit se styděl.
Krásné tělo a ňadra dmoucí.
,,Je mi ctí že jsem vám mohl pomoci."
,,A jaké je vaše jméno vznešený pane?'
,,Ó já nejsem vznešený, ani zdaleka ne.
Vincent jméno mé, jsem jen muž co cestuje
a slova přitom spřádá."
,,Básníky mám ráda."
Podotkne dívka nesměle
a letmo se přitom usměje.
Když přístřešek mu opatří
a už odchází domů,
letmím polibkem ho potěší.
,, zítra u velkého stromu."
Když potom básník ulehá,
myslí na krásnou dívku
a s potěšením mává zítřku.
Tak OK další díl pridam co nejdřív budu moct snad se líbí :-)
