Napříč světy [Crossover příběhů Amylazy]

2.

„Henri!" nevědomky Theo zvolal, když se na švábově čele prohloubila rýha starostí. Dva muži, jeden nižší a robustní, druhý vysoký, štíhlý a obratný, se pustili do výměny pěstí.

Henriho výcvik bojových umění nebyl k ničemu, nádherně vykrýval všechny rány, sám jich několik uštědřil, ale celou dobu bojoval pod jakýmsi tlakem. S vědomím, že tento souboj nějak nehraje. Že ten muž, proti kterému bojuje, má sice zavázané oči černým pruhem látky, přesto se zdálo, jako kdyby předem věděl o každém pohybu, který se Henri snažil provést.

Bylo to frustrující.

Theo, naprosto zděšen, přeblikával očima z toho meči ověšeného chlapa na mlátící se dvojku. Aniž by si to uvědomil, pomalu ukročoval dozadu, aby se vzdálil z jejich dosahu a nedostal by náhodou jednu od toho týpka s černým šátkem.

Čím dál více opomíjel hrozbu vpovzdálí a věnoval se milovanému Henrimu, jeho tvrdému obličeji, jeho nemilosrdným pohybům, a samozřejmě i jeho silnému protivníkovi, který i přes šátek viděl snad všechny útoky.

Jak se tu objevil? Jak vůbec dokáže takhle bojovat? Není slepý? Proč má tedy zavázané oči? A jak na ně přišli? To se je snažili nalákat tím, že ten druhý nadále cinkal meči o sebe? Ale přesto, jak? Mají někde kameru, monitorují les? Jestli ano, nestačí jim zaplatit za neoprávněné narušení pozemku? Ale kde byly pásky, cedule? A proč musí hned bojovat? A co to vůbec mají na sebe za hadry?

Theovu mysl najednou zaplavilo doslova tisíc otázek, ale na žádnou z nich nebyl schopen odpovědět. A jak byl úplně ponořen do jejich souboje, postával opodál a napjatě sledoval každou ránu, která padla, už úplně zapomněl, že se tu vyskytuje ještě jeden protivník. A než se nadál, již mu u krku viselo ostří, lesklé jako zrcadlo, chladné jako právě vytažená lahev vodky z mražáku.

Kruci. Co teď? Co teď?

Jakmile Henri spatřil, že jeho muž je v ohrožení, okamžitě přestal bojovat. Meč u Theova krku se rovnal meči u krku jeho.

A v mžiku mu zápěstí svázal hrubý provaz a už nebyl schopen ani jediné rány.

Jeho obličej by vraždil. Už jen to, že si dovolili ohrozit Thea. A to, že ten s šátkem není úplně obyčejným člověkem. Neustále probodával toho muže, během jeho spoutání i poté, co se vzdálil, a stejné zabíjecí pohledy vrhal i na jeho menšího společníka. Avšak i ten se zdál jako tuhý protivník. Jeho obličej nic neříkal, nesl určitou míru otrávenosti, ale také i velké množství uzavření, tajemnosti; byl stejný jako obličeje jeho kolegů, kteří se vrátili z mise v Íráku. Musel si projít neskutečným peklem.

„Henri!" zvolal zuboženě Theo, chtěl udělat skok dopředu, aby se k němu alespoň dostal blíže, omluvil se za jeho nekonečnou idiocii a třeba mu nějak pomoci z pout. Jenže ten chlap za ním ho jedním pohybem stáhnul zpět na místo. Po nějakém poskakování nebyly ani památky.

„Kdo jste?" nadhodil ten hnědovlasý, pokrytý strništěm. Nesnažil se znít nějak drsně, naopak, jeho otázka padla s celkem lhostejným přístupem, ale něco v jeho hlase znělo hrubě, a z pouhé otázky se stával najednou rozkaz.

Nastalo ticho. Theo jen semkl své rty, poočku se ohlížel po svém vězniteli, který jen špulil rty, jak čekal na neexistující odpověď. Nakonec, když žádná nepřicházela, krátce mrkl na toho s šátkem, než si zhluboka povzdychl.

„Hm? Tak kdo sakra jste? Co tu děláte?"

Špičkový agent DAMMu mlčel. Pevně semkl rty, drtil je nehoráznou silou. Přemítal, jestli má smysl něco říci. Jestli zalhat, prozradit pravdu, případně jak moc ji osekat, aby nevyzněli jako dvojice šílenců. Je nutné postupovat opatrně. Vyskytují se na úplně neznámém území, a začínal přijímat možnost, že nejsou ani v jejich světě, jak ho znají, obklopeni vycvičenými bojovníky, neznalí politické situace. Kdo ví, jakou kulturu tito lidé uctívají. Jak moc jsou otevření nadpřirozeným úkazům. Aby rovnou neskončili ve vězení a nato upáleni na hranici.