Na vodě

49| Epilog

Usadila jsem se do vyprahlé trávy na břehu jezera. Nebylo úplně vedro zralé na opalovačku, ale slunce příjemně hřálo. A ten výhled! Azurové nebe, jiskřivá vodní hladina... To jsem v noci opravdu ocenit nemohla. Chyběl už jen hebký písek jako na pláži, šplouchání mořských vln a svěží slaný vzduch. K oceánu jsem však měla asi tak daleko, jako k usmíření s Kaidenem, kterého jsem zklamala, a navíc jsem se do něj beznadějně zamilovala.

Zrovna jsem přemítala nad rušnými událostmi posledních 12ti hodin a nad žalostnou situací neopětované lásky, když se za mnou ozvaly kroky. Nakvašeně jsem se ohlédla, kdo mi to leze na soukromé místo, kam jsem se ukryla, a užasla jsem, neboť se jednalo o Kaidena.

V romantické komedii bychom si hezky odpustili a vyznali si lásku.

To bych ovšem musela dostat hlavní roli. A kdo by chtěl takovou smolařku, co všechno akorát zpacká, a ani krásou to nedožene? Ba ne, já bych mohla hrát leda strom. V zákulisí.

Kaiden si mlčky přisedl vedle mě.

"Jel bych na hory," řekl.

Seriózně? To je jediné, co ho napadlo? Žádná výčitka, omluva či přiznání, ale že by jel na hory?!

Uchechtla jsem se.

"Neříkej, že ty ne," divil se, "Vyčistit si hlavu a pálit to z kopce s větrem o závod. Nechat to všechno za sebou."

"Jo," uznala jsem, "To víš, že bych si dala říct."

"Příští sezónu musíme vyrazit."

"My?"

"Přijde ti, že mluvím o někom jiným?" zavtipkoval, "Copak je lepšího parťáka na lyže, než tvrdohlavé snowboarďačky, vyznávající novodobý feminismus převlečený za diskriminaci zimních sportů?"

Pousmála jsem se. Odraz starého dobrého Kaidena, který si ze mě utahuje, mi už chyběl.

"Vzpomínáš... Vzpomínáš na to, jak jsme se onehdá loučili?" zeptal se po chvíli, co jsme jen civěli na vodu.

"Jo." Jako by to bylo včera. Tehdy jsem se smála, když naši rodiče nazvali Kaidena milým a sympatickým hochem, a teď mě pěkně štvalo, že měli pravdu. Minimálně v těch sympatiích, které ve mně k sobě vzbudil.

"Řeklas, že nejsem tvůj typ."

Střelila jsem po něm očima. To chce do seznamu toho, čím jsem ho urazila, přidávat i staré rány z minulosti, nebo co tím sleduje? Zděsila jsem se: co když mu Luke řekl, co k němu cítím? Byť třeba v takovém tom rádoby přátelském pošťouchnutí, aby dopomohl ke šťastnému konci dvojici, která by se neodhodlala k činu sama? Jestli ano, jestli mu to řekl... Pak s ním musím ještě jednou na jez, a věřte, že tentokrát se někdo vážně utopí! A pustím i to pitomé pádlo!

Ani jsem nedutala, čekajíc, zda to Kaiden nějak rozvine. Zaskočil mě něčím úplně jiným:

"Pořád myslíš, že by nám to spolu neklapalo?"

Nemyslím... pomyslela jsem si, ale nahlas jsem v žertu odvětila:

"Nevydrželi bychom spolu ani den!"

Kaidenovi v očích zajiskřilo pobavení, ale zachoval si vážný výraz. Navíc mě chytl za ruku.

Proč mě proboha bral za ruku? Jako by nestačily ty pitomé otázky, vzbuzující ve mně představy, které se nikdy nestanou skutečností...!

Sice jsem se nevyprostila, ale suše jsem konstatovala:

"Vždyť miluješ Agnes." Na tom nic nezmění to, co mu udělala, ani to, že se s ní rozešel.

Povzdychl si:

"Myslel jsem si to. A byl... byl jsem do ní zakoukanej. Kdo by nebyl? Vidělas ji. Je jako reklama na vysněnou přítelkyni. Až dneska jsem prvně poznal, že ani ona není dokonalá."

Odmlčel se, než pokračoval:

"Uvědomil jsem si, že něco bude na tom klišé s důležitostí vnitřní krásy. Že i ve vztahu jde o víc než pouhý zalíbení."

"Koukám, že se z tebe stává odborník. Může z tebe bejt nějakej poet se zlomeným srdcem, třeba v tomhle oboru chytneš flek, kdyby to s šéfkuchařem úplně neklaplo."

"Cait, mluvím vážně," podíval se mi do očí, "Nemělas občas pocit, že mezi náma je něco víc? Necítilas nějaký jiskření nebo tak?"

Moc dobře jsem věděla, o čem mluví, takže jsem si odpustila odpověď typu, že mezi náma bylo asi tolik jisker, kolik bych jich vzkřísila pokusem o  rozdělání ohně. Pořád jsem nevěděla, jestli to nechce celé obrátit proti mně, a až mu začnu vykládat o svých pocitech z našeho "ruku v ruce bludiště", vysměje se mi, čímž mi dá sežrat mou neupřímnost, a ještě se pobaví nad tím, jak jsem mu nakonec přeci jen neodolala.

"Někdy jsme... tak jako na stejné vlně," odpověděla jsem vyhýbavě.

"Zažíval jsem s tebou jiný pocity, než s Agnes. Ne vždy tak zaslepený okouzlením, ale opravdovější... Máš něco do sebe, Caitlin. A ať se tomu bráním jak chci, řekl bych, že mezi náma vždycky byla jakási chemie, zprvu skrytá za vzájemným opovržením... ale to jsme se pořádně neznali."

Ačkoliv mi srdce zaplesalo nad jeho slovy a nic jsem si nepřála víc, než aby to cítil jako já (což z těch slov vyplývalo), vzedmula se ve mně hrdost.

"Nebudu jenom náhrada za Agnes," vymanila jsem se neochotně z jeho dlaně, "Nebudu dělat záplatu tvýmu sebevědomí, který utrpělo otřes."

"Nic takovýho nechci! S Agnes jsem se vůbec neměl zdržovat... Měl jsem si uvědomit dřív, že celou dobu chci vlastně tebe!"

Chtěla jsem mu to věřit. Ale když si vzpomenu na to, jak obdivně vzhlížel k ní... Skutečně na mě teď hledí stejným pohledem?

A co na tom záleží, ty troubo? Nemůže se na tebe koukat stejně, však nejsi ona! Kouká na tebe jako na toho, kým jsi. Ne jako na tu, co ho přehlížela. Na tu, která ho podvedla. Ale jako na Caitlin, která je připravena jeho lásku opětovat. Nebo to tak snad není?!

"A ty se nebojíš, že si polezem na nervy?"

"Myslíš víc než jindy?"

"Myslím to, že jsme byli příkladní nepřátelé i - až na tu poslední drobnou nesrovnalost - celkem prosperující kámoši. Tak abychom neriskovali to přátelské pouto. Nechci tě ztratit... znova už ne."

"Prosím tě, vždyť jsem na tebe  nevydržel bejt uraženej ani dvě hodiny!"

"To se může změnit, když tě zklamu."

"Ty mě nezklameš Caitlin," šeptl a vzal mou tvář do dlaně, "Co kdybychom to aspoň zkusili? Když bude ten polibek stát za prd a nepřesvědčí nás to, tak to prostě zabalíme a budeme dělat, že se to nikdy nestalo. Co ty na to?"

Vpíjela jsem se do jeho očí, tentokrát už jsem pohledem neuhnula.

"To zní fér. Tak to pojďme zjistit," usmála jsem se na něj a přisunula se k němu o krapet blíž.

Kaiden se ke mně naklonil těsně předtím, než naše rty, stejně jako před řadou měsíců při přitroublé rodinné hře, splynuly v jedno...

Konec