Best Win of All [Larry]

Chapter 11

„To je zločin, Harry! Budou si myslet, že jsme to tady přepadli," strachoval jsem se. „Zavřou nás!"

„Není to přepadení, když mám písemné svolení o využívání ledové plochy a reprobeden po dobu dnešní noci." Se svými slovy poukázal na papírek, jenž rychlým škrabopisem hlásal to, co řekl, i s číslem a podpisem toho kluka.

„Ty se mi snad jen zdáš. No vážně!" zasmál jsem se a cítil jsem, jak už pomalu roztávám a svěřuji mu do péče každou částici svého těla, své duše. Jestli si byl jistý, že to co dělá je v pořádku, pak jsem mu bezmezně věřil. V jeho přítomnosti to snad ani nešlo jinak.

Už jsem se nebál.

***

Bruslili jsme, zkoušeli figury a on mi soukromě a konečně na velké ploše ukázal, jak lehce mu to bruslí, jak se vznáší do vzduchu lehce jako peříčko. Připomnělo mi to, jak jsem takhle sledovával zpoza mantinelu mámu. Byla krásná vždy, ale když bruslila, ladnost jejího pohybu její krásu ještě povýšila. Nikdy jsem nechápal, jak to bylo možné, ale obdivoval jsem to. Spojovala tři živly jako mávnutím proutku. Vodu ve své zamrzlé ledové formě, vzduch, který si podmaňovala svým pohybem a oheň, který měla v sobě.

Až do teď jsem si myslel, že nikdo jiný to neumí. U nikoho jsem to neviděl. Voda a vzduch byly samozřejmostí, ale ten oheň, ten měla jen ona. Proto pro mě byla tak výjimečná. A výjimečnou zůstávala, i když jsem ten oheň spatřil i u někoho jiného. U někoho stejně půvabného, jako byla ona sama.

Harry to v sobě měl taky. Tu červenou záři, jenž kolem sebe vyzařovala tepelný žár a šířila lásku. Lásku k ledu a bruslení. Zálibu k člověku, jež jí vyzařoval. Měl jí tam a zařadil se tak vedle mámy do části mého srdce, která měla na vstupních dveřích nápis „Výjimeční." Byli tam sice jenom dva lidé, ale i přesto měli největší část mého srdce. Normálně si ji pro sebe ukradli. Jak máma, tak Harry. K oběma jsem vzhlížel jako k tomu nejbáječnějšímu, co svět nabízel.

Když jsem tak Harryho sledoval a vzpomínal na časy s mámou, poprvé jsem necítil bolest. Cítil jsem jen radost. Štěstí. Lásku. Bylo to zvláštní. Ještě nikdy jsem se při vzpomínce na mámu takhle necítil. Vždy jsem ji miloval, ale po jejím odchodu mi zůstali jen slzy pro pláč. Nemyslel jsem radostně. Má mysl byla uzavřená v temnotě smutku a zloby. On ji však otevřel a vymetl z ní všechny pavučiny.

Dělal ze mě jiného člověka. Dělal ze mě toho starého Louise, jakým jsem býval. S obdivem jsem na něj hleděl a pokládal si ty nejrůznější otázky na téma: Proč on? Proč zrovna on?

„Tak pojď. Teď ty," vyzval mě, a já si tak ještě naposledy před zítřkem odzkoušel svůj krátký program. A cítil jsem se tak uvolněný jako snad ještě nikdy. Nic mě v té chvíli nesužovalo a já se cítil být volný. Volný od smutku, viny, zloby a všech negativních emocí, které mě poslední roky držely zpátky. Teď jsem byl volný a užíval si to. Zažíval jsem tu největší radost z jízdy a možná, možná i z toho, že tam se mnou byl on.

„Perfektní! Úchvatné!" tleskal mi. „Když to zítra odjedeš stejně, máš šanci na hodně vysoké ohodnocení. První desítka určitě! To by ti dost výrazně pomohlo při volných jízdách."

„Díky," věnoval jsem mu úsměv. „Ale s tím zítřkem nevím. Tady nikdo není, tam budou tisíce lidí."

„Ty to zvládneš. Představíš si, že jsi tady, nikdo na tebe nekouká a odjedeš to úplně stejně jako dnes." Věřil mi. Tak moc, že to bylo až podivuhodné, ale zároveň příjemné. Bylo potěšující vědět, že alespoň někdo ve mě věří.