Procitnutí

1. KAPITOLA

,,Probouzí se! Už otevírá oči!" Zaslechla jsem ženský hlas, který mi byl trochu povědomý. ,,Doktora, honem!" Tentokrát to byl drsný, mužský hlas. Otevřela jsem oči a první, co jsem uviděla byly černé tančící skvrny před očima. Pak skvrny ustály a u mé postele seděla žena a muž. Ležela jsem v bílé místnosti a vše mě bolelo. Byla jsem v nemocnici a z chodby se ozývaly kroky. Nejspíš doktor, pomyslela jsem si. Podívala jsem se na oba dva. Ta žena byla moc krásná, ale proč byla v mém pokoji? ,,Holčičko, jak se cítíš? S tatínkem jsme měli o tebe veliký strach." Řekla ta žena. ,,Kdo jste?" Zeptala jsem se jí. Ona se rozplakala, a tak ji ten muž objal. Mezitím přišel doktor, který byl mimochodem malý, plešatý a kulatý. Vyjeveně podíval do štosu papírů a pak na mě. ,,Opravdu si nic nepamatujete slečno?" Zeptal se. Já zakroutila hlavou na znamení, že ne. Doktor požádal, aby ta žena a muž šli s ním na chodbu a já tam zůstala sama. Mojí hlavou procházely ostré záchvěvy bolest a ruce jsem měla v jednom ohni. Podívala jsem se tedy na pravou ruku. Nic víc, než miniaturní steh na zápěstí. Nejhorší ale bylo, že jsem si na nic nemohla vzpomenout. Uvědomila jsem si, že mám žízeň. Podívala jsem se na noční stoleček vedle mé postele. Stála tam sklenice vody - díkybohu. Chtěla jsem ji zvednout, ale já byla tak moc slabá, že jsem ji nakonec upustila a ona se roztříštila o dlažbu. Nespokojeně jsem zamručela. Na nočním stolku stála ještě váza a květiny. Ztěžka jsem se posadila, abych si je prohlédla. Z části už byly oschlé a za nimi se schovávala nenápadná obálka. Natáhla jsem se pro ní a otevřela jsem ji. Byl tam složený bílý papír. Když jsem ho rozevřela, tak na něm bylo úhledným písmem napsáno pár slov. Slov, která by každého vyděsila, včetně mě. Zlatým krasopisem tam stálo

  Tohle ještě není konec. Jednou se setkáme a ty zaplatíš!

Rozklepaně jsem papír schovala pod polštář a opět si lehla. Oči mi ztěžkly a já jsem upadla do bezesného spánku.