Životní prohra

39. kapitola

Ve mně to totálně vřelo, připadal jsem si, jako by ve mně šplouchal trinitrotoluen a bohužel hned, co vyřkl tu blbost o její šikovný pusince, bouchnul jsem.

Chytil jsem ho s úlevou za límec a vzhledem k tomu, že byl menší, nedalo mi velkou práci ho zvednout na špičky.

,,Dávej si pozor na hubu, ty šmejde."

,,Klídek kámo, neřekl jsem nic špatnýho." obhajoval se.

,,Za prvý nejsem tvůj kámoš a za druhý nebudeš o Natálii říkat takový sračky. Protože bych tě jinak zmaloval tak, že by tě ani vlastní máma nepoznala."

,,Jasně v pohodě."

Nepřišlo mi, že by ze mě šel strach, ale típek byl docela v šoku. Během chvíle k nám vystartoval i Ivan, aby se ujistil, že to mám pod kontrolou. Navíc mě překvapila Nat, která ani nepípla, jen nás sledovala.

Pustil jsem ho a odstrčil od sebe, tak že spadl na zadek. Vztek ze mě lehce vyprchal, ale stejně bych si na něm smlsnul jako na boxovacím pytli.

Mlčky se odebral k autu a odjel. Moje dlaně byly neustále zkroucené do pěsti, když jsem pomalu odcházel do útrob klubu. Po boku mě vedl Ivan a radil mi, abych se uklidnil, zatímco Nat kráčela za námi a nic neříkala.

Zajímalo mě, co si asi myslela. Na baru jsem poprosil o kafe a zapálil si. Nat šla zatím do kanclu s poštou.

,,Co je?" přiběhl Ralph.

,,Eric...to mluví za vše." vrčel jsem vzteky.

,,Ivan mi řekl, že jsi ho čapnul pod krkem."

,,Měl jsem mu ji natáhnout." litoval jsem.

,,Alexi, udělal jsi dobře. Souhlasím, je to krypl, ale buď nad věcí."

,,Jak asi, když řekl o Nat takovou sračku."

,,Je naštvanej, že s ní chodíš ty a ne on. To je jasný." uklidňoval mě.

Asi měl pravdu, vypil jsem si kafe a odešel za Natali do kanclu. Rovnala na hromádku dopisy, které přišly.

,,Omlouvám se za tu hádku, Alexi."

,,Nemáš proč, ty za to nemůžeš." posadil jsem se naproti ní.

,,Měla jsem to vyřešit dřív a nezatahovat tě do toho."

,,Už to neřeš, kotě."

Snažil jsem se na to zapomenout a celý den se věnoval pouze práci.

,,Hledá tě Benson." zavolal Ivan od vchodu.

,,Sakra, co chce? Pošli ho na bar."

Bylo zvláštní, že Nat tu nebyla a i přesto hledal mě.

,,Zdravím vás Bensone."

,,Alexi, nebudu dlouho zdržovat. Tady...." podával mi bílou obálku.

,,Co je to?"

,,Peníze, který dlužím...dvě stě tisíc."

,,Proč je dáváte mně?"

,,Někdo mi říkal, že jsi to zaplatil otci za Natálii. Jen abys věděl, nesouhlasím s tím, jak si to u tebe oddělává."

,,Už to dlouho nedělá a nic špatnýho jsem ji nenutil dělat."

,,To že ti dělá děvku, není nic špatnýho?" zamračil jsem se.

,,Nedělá mi děvku, chodíme spolu."

,,Jasně, každej tomu říká jinak."

,,Co chcete?"

,,Tady jsou ty prachy a dej jí pokoj."

,,Dejte je jí. Já je nechci."

,,Ale já je dávám tobě, abys jí dal pokoj." usmál jsem se.

,,Je dospělá, umí se sama rozhodnout."

,,Je to moje dcera a nedovolím, abys ji kazil v tomhle místě neřesti."

,,Nechci se k tomu vracet, ale nebyl jste to zrovna vy, kdo ji tu ten večer nechal napospas těm parchantům, co by si z ní tu děvku nejradši udělali?"

,,Drzoune!"

,,Můžete být rád, že není s Nelsonem."

,,Jakým Nelsonem?"

,,S Ericem, byl to šéf její." přísně se zašklebil a nejspíš nic netušil

,,To vím, je to můj přítel."

,,A že jí uháněl pár let, to vám asi uniklo."

,,Vždyť je ženatý."

,,Omyl, rozvedený."

,,Ano, ale jeho žena přeci požádala o rozvod."

,,To ano, protože jí podváděl." polkl na prázdno a nevěděl co říct.

,,Pane Bensone, vím, že tohle slyšet nejspíš nechcete, ale doopravdy ji mám rád."

,,Říkáš mi to, jako bys jí chtěl žádat o ruku, člověče."

,,Co byste na to řekl?"

,,Až si budu jistej, že ji máš rád...skutečně rád! Mimochodem ty peníze ji dej ty, ode mě by si je nevzala." otočil se a odešel.

S Nat se museli potkat u vchodu, protože během chvíle přišla do kanclu a koukala, jako by jí uletěly včely. Netroufal jsem se jí vyptávat na nic.

,,Co je to za obálku?" všimla si ji na stole.

,,To ti tu nechal otec." pokračoval jsem v zírání do monitoru.

,,Cože?"

Popadla obálku a otevřela ji. Posadila se a hodila ji na stůl tak, že se pár bankovek vysypalo.

,,Co to má znamenat?"

,,Přišel zaplatit dluh."

,,Trochu pozdě, nemyslíš?"

,,To jo. Možná by sis s nim o tom měla popovídat."

,,Tak já za ním pojedu."

,,Chceš odvézt?"

,,Vezmu si taxi. Máš tu ještě práci."

Ve chvíli byla pryč. Dělal jsem objednávku a do dveří bez zaklepání vtrhla Sára.

,,Ahoj, neruším?"

,,Povídej."

Obešla stůl a opřela se o něj kousek ode mě. Až teď jsem si všiml, že měla výstřih pomalu až k pupíku.

,,Chci tě, Alexi, teď a tady." sklonila se nade mě.

Zíral jsem na ni jako by jí na čele vyrostl roh. Čekal jsem, že se tomu zasmějeme a vyklopí, co měla na srdci. To, co následovalo, jsem nečekal a nestačil nijak zareagovat.