Šílený Max: Rodinná cesta

Den 0. - Náhlá změna plánů

Dneska jsme i přes to, že je poslední den června, tedy zítra začínají prázdniny a beru si dovolenou, museli ve firmě zůstat o chvíli dýl. Nebo tak tomu alespoň říkal šéf Mike. Ve skutečnosti to žádná chvilka nebyla.
V zasedací místnosti jsme strávili čtyři hodiny. Drtivou většinu z toho jsem jenom měla hlavu opřenou o ruku, hleděla jsem do prázdna a dumala nad tím, co budu asi dělat o prázdninách. Měla jsem naplánovanou dovolenou v Karibiku.
Nejen pro mě, ale i pro sedm mých dalších přátel, se kterými jsem bydlela.

Až po nudných a vyčerpávajícíh čtyřech hodinách konečně Mike vzal do ruky clipboard s papíry a přešel k poslednímu bodu schůze.

"Takže, na programu máme ještě jednu věc!" Řekl šéf, projel si nás všechny pohledem a napil se svého černého kafe.
"Potřeboval bych tři kamioňáky, kteří by si o prázdninách nebrali vůbec dovolenou a jezdili bez ohledu na letní měsíce pořád!"

Hrklo ve mně.

Snad mě nevyhmátne...

Naštěstí Mike řekl ta dvě slova, která značí svobodný výběr každého, kdo je tázán k nějaké činnosti.

"Nějací dobrovolníci?" Zeptal se a podíval se po nás. Nikdo se nehlásil.

"Nikdo? No, liid, máte to bohužel blbý, já už jsem to řediteli firmy slíbil, takže jestli se nikdo nepřihlásí, tak někoho budu bohužel muset vybrat!"

A nervozita je zpátky...

Najednou se přihlásil Tim, jeden můj kamarád, který měl stanoviště na parkovišti pro svou tatru hned vedle mého tahače. "Jeden!" Řekl Mike a ukázal na Tima. Potom se přihlásila Lady. Moje nejlepší kamarádka, kterou jsem tady měla. Řídila většinou cisternu a její stanoviště bylo
na opačnou stranu. "Dva." Počítal šéf. "Ještě někdo?" Nikdo se nehlásil.
"Nikdo? No, to je výborný! Aspoň je vidět, jak hezky vás fima platí a jak jste s platem spokojeni! Takže si vyberu sám, bohužel." Rozhlédl se po vyděšených tvářích. Nikdo nechtěl strávit 62 dní v kabině svého vozidla, rozvážejíc suroviny do jiných zemí. Opravdu nikdo, včetně mě.

Najednou se to stalo. Mike řekl větu, která mi zničila léto, ale na druhou stranu, zase z něj udělala jedno velké, rodinné dobrodružství.

"Co třeba ty, Furioso?" Řekl a obrátil se ke mně. "Proč já? Já už mám na zítřek zarezervovaný a naplánovaný let do zámoří!" Řekla jsem.

"To je mi líto, ale nejsou dobrovolníci a ty jsi tady u naší firmy nejkratší dobu!" Probodla jsem Mikea pohledem. "No, to je výborný. Ani nevíš, jak ráda se dozvídám věci na poslední chvíli, když už mám všechno zorganizovaný, Mikeu, děkuju..." Vyjela jsem na Mikea. Ten si jen
povzdychl. "No, Furioso, to už se tak někdy stává, v téhle profesi. Každopádně, zítra v pět ráno tě čekám normálně na stanovišti, připravenou na cestu. Stejně jako Lady a Tima..." Lady už to nebavilo a tak jen protočila oči. "Můžeme už jít?" Zeptala se. "Ano, můžete, děkuji
vám." Odpověděl Mike.

Všichni, včetně Mikea, Tima a Lady kvapně odešli. Jenom já jsem tam zůstala a zírala jsem jak bacil do lékárny. Pak jsem rychle čapla tašku a klíče a naštvaně odešla. Cestou jsem se musela stavit v kantýně. Šla jsem přímo k automatu na kafe a mrskla jsem do něj dvacku.
stiskla jsem tlačítko "bílá káva". Pak jsem čapla rozčileně kelímek, zavrčela jsem a dala ho pod trubičku. Když se po nekonečné minutě, kdy jsem v duchu nadávala na to, že to trvá moc dlouho, konečně kelímek naplnil kafem, vzala jsem ho a napila jsem se. Bylo mi úplně jedno, že
byla vařící.

Jedna z kuchařek, která už si balila, si nejspíš všimla, že se něčím pěkně užírám. "Copak tě trápí?" Otázala se. "Nic. Jenom budu muset jezdit s tahačem i o prázdniny." Řekla jsem. Než kuchařka stačila něco říct dalšího, kvapně jsem se rozešla z kantýny a rovnou k východu z bu-
dovy.

Šla jsem k tahači a pohladila jsem dveře kabiny.

"No, kamaráde, vypadá to, že spolu nejspíš strávíme v sedle celé prázdniny..." Řekla jsem s povzdechem. Veškeré mé plány jsou v čudu. Jak to jenom řeknu ostatním?

Ach jo.

Věřte, nebo nevěřte, ukápla mi slza. Bylo mi to opravdu líto. Bylo to už kolik let, co jsem doopravdy brečela, ale tohle byla rána pod pás.

"Furioso!" Uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se. Za mnou, u své tatry, stál Tim. "S Lady jsme se domluvili, že zítra pojedeme spolu. Máš stejnou trasu jako my dva, tak co kdybychom jeli všichni společně?" Zeptal se přívětivě.

"Ne, já radši pojedu sama, ale děkuju." Řekla jsem, zalezla jsem do kabiny a nastartovala motor.

Když jsem zaparkovala a vešla dovnitř do domu, bylo to přibližně, jak jsem čekala.

Nux a Max seděli v obýváku u televize a hráli videohru. Toast seděla u stolu v kuchyni a četla si. Angharad, která měla puštěnou troubu, před Toast zrovna položila talíř s hranolkama a nugetama. Capable seděla naproti Toast a luštila křížovku v novinách. Cheedo a Dag jsem ale
nikde neviděla, ale zezhora hrála docela dost divoká rocková hudba.

"Rodinná porada!" Zaječela jsem přes celý dům. Hudba ustala a zezhora přiběhly Cheedo a Dag. Max a Nux odložili ovladače a šli do kuchyně. Angharad vypnula sporák a Capable s Toast odložily své čtení. Všichni jsme si sesedli u stolu.

"Co se děje, Furi?" Zeptala se Toast. Svěsila jsem hlavu. "Víte, jak jsem říkala, že letos pojedeme k moři?" Zeptala jsem se. "Ano. Děje se snad něco?" Zeptala se Angharad. "Ano. Víte, na tu dovolenou nepojedeme..." Na Nuxovi bylo po těchto mých slovech znát, že je to pro něj
skoro stejná kudla do zad, jako pro mě. U moře totiž nikdy předtím nebyl a opravdu moc se těšil. Ostatní jenom svěsili hlavy.

"Nebyly už letenky, ale mám pro vás úplně něco jiného!" Napadlo mě rychle.

Ostatní vzhlédli. Nuxovi se opět objevila v očích naděje. "Běžte si sbalit, zítra vezmeme tahač a uděláme si výlet na čtyřech kolech do jiných zemí!"

Nečekala jsem sice moc velký jásot, a to, že odpovědí mi bylo jenom otrávené mručení, to jsem čekala, ale rozhodně jsem nečekala, že Dag se dokonce rozesměje! "Jistě, to bylo super, a teď prosím ten o zloději a papouškovi!" Smála se na celé kolo. Až teprv, když se mi podívala do očí
a do obličeje celkově, Dag pochopila věc, že si legraci NEDĚLÁM. "Ty to myslíš vážně?" Zeptala se a úsměv jí zmizel z tváře. "Jo..." Řekla jsem jenom. "Běžte si balit, odjíždíme už zítra ráno!" Řekla jsem s hraným úsměvem na rtech a tleskla. Dag a Nuxovi se ihned rozjasnily tváře. Nebyli sice rádi z toho, že se nejede k moři, byli však rádi, že se jede vůbec někam. Všichni odešli nahoru, jenom Angharad zůstala v kuchyni a věnovala se plotně. Odstrčila jsem ji z místa. "Klid, v klidu si sbal a já to tu dodělám." Řekla jsem. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Sice vařit neumím a když cestuju v tahači, vařím si jenom jídlo v konzervách, nebo večeřím v restauraci, nebo u benzínek, ale aspoň mě to zaměstná.

Pak se za mnou ozval jistý mužský hlas. Jeho majitel pořád seděl v kuchyni.

Max jako jediný zůstal a nešel si balit.

"Nebyly letenky?" Zeptal se s úsměvem. Otočila jsem se k němu. "No a co jsem měla sakra říct? Mike mě zítra posílá na čtyři kola přes celý prázdniny! Doufala jsem, že to vyřeším aspoň tím, že tebe, Angharad, Nuxe, Capable, Toast, Dag a Cheedo vezmu s sebou!" Řekla jsem. Vařečku
jsem v rukou svírala tak pevně, že jsem ji málem zlomila. "Nemusíš se hned rozčilovat, Furioso. Výlet na čtyřech kolech je taky super. Teď už mě omluv, jdu si taky balit." Řekl Max vlídně a dal mi pusu na tvář. Nevím proč, ale začala jsem se usmívat. Max se pak odebral do svého pokoje v horním patře.

Do večera už se mluvilo jenom o tom, jak tentokrát budou moct sedět normálně v kabině tahače, místo v prostoru pod ní, co si kdo sbalil na cestu a co by rádi viděli.

Najedli jsme se a vysvětlila jsem, že zítra vstáváme hodně brzo, takže aby si šli radši všichni lehnout už teď, což kupodivu všichni udělali.

Teda jak tohle zítra dopadne, to jsem teda vážně zvědavá...