24. 1. 2021, 22:19

8 1 0
                                    

Kdy jste naposledy cítili matičku Zemi celým svým tělem? Každým pórem a každou částí obnažené kůže?

V tento zimní čas, kdy se z nebes snáší tisíce malých vloček jako ledové obrazce, jako něco, co není z tohoto světa... Je to ten nejlepší čas, abychom opět cítili, co cítili lidé tisíce let před námi. Abychom cítili, že jsme naživu.

Závějí sněhu se krok za krokem procházím pod větvemi stromů obtěžkaných zimní peřinkou. Každý krok jde slyšet tak intenzivně.

Všude kolem je liduprázdno, vládne tu naprostý pokoj a klid. Cítím jak mi buší srdce, jak horká krev putuje celým mým tělem. Jemně se nahnu k větvičce malého smrku a políbím jeho bílou pokrývku. Rty se zbarvují do ruda a chvíli se mi zdá, že jsou v jednom ohni. Je to ten nejintenzivnější pocit.

Mé kroky, které již dávno ztratily určitý směr, mě přivádí k velkému smrku. Je to majestátní pohled.  Pomalu si svlékám všechno oblečení, boty... až mi nakonec zbyde jen ta jedna vrstva. Vrstva mé kůže. Vrstva odolnější a silnější než si lidé dokáží představit.

Jemně vykročím do sněhově bílého závěje. Horko sálající z mé pokožky se najednou změní v neskutečnou bolest. Bolest, jako by vám do nohou zabodávali tisíce jehel. Jehel, které v pokožce zůstanou a vytvoří ten nepříjemný pocit, jako když se píchnete.

Jenže já tento pocit miluju. Mé tělo je silnější než jsem kdy předtím mohla jen tušit.

Rozbíhám se po měkké mechové přikrývce, která je nyní celá zahalená do běla. Proplétám si prsty pramínky vlasů, objímám pažemi každý strom, přitisknu horké rty na jeho kůru a očima hledím vzhůru. Vzhůru do koruny stromu, která z mého pohledu nemá konce. Andělské obrázky se snáší na má víčka a pokrývají celé tělo.

Už dávno necítím bolest, tělo si dokázalo zvyknout, dokázalo se přizpůsobit a dokázalo, že je silné.

V tento okamžik vím, že jsem naživu. Vím, že jsem sama se sebou, jen taková, jakou mě pánbůh stvořil. Taková nějaká nedokonalá ...a přeci v tu chvíli cítím takovou lásku ke všemu živému, či neživému na této planetě. K sobě samotné.

Nikdy jsem nedokázala žít bez myšlenek. Nedokázala jsem si vyčistit hlavu, vždy mě myšlenky přímo převálcovaly. Avšak po 17 letech života, už dokážu být sama se sebou. Trvalo to dlouho, bylo to těžké a zdálo se to být zbytečné. Bála jsem se, že když nebudu s lidmi...budu sama. Teď už vím, že v srdci mám pořád spoustu lidí, kteří mě nikdy neopustí, že nebudu sama i když nebudu s nimi...i když budu sama. Sama se sebou.

Tak sbírám věci a vracím se domů k ohni, celá promrznutá, rudá jak rak s motorikou na nule... Avšak probuzená. Probuzená k životu !

Myšlenky Where stories live. Discover now