Vzdušné zámky | ✔️

Příběh Remuse Lupina

„All the things really wicked stars from innocence."

-         Ernest Hemingway

Jsem přeživší. Vždycky jsem býval. I přestože jsem parazit a zbytečný člověk. Nic netvořím. Nejsem světu žádnou úlevou ani radostí. Nečiním své okolí lepším. Ani mě to přežití netěší. Pravda, nemohu si jenom stěžoval. Já zřel doby, kdy jsem žil a nepřežíval. Jenže ty časy jsou nenávratně pryč. Všechny chvíle, kdy jsem si opravdu užíval své bytí na tomto krutém světě bylo podmíněno jedním člověkem.

Před ním jsem nebyl nic. Jenom tragický introvert bez cíle a smyslu. Zlomený svou vlastní existencí. Pouhý odpad společnosti. Mé prokletí mě definuje, i když bych si nalhával cokoliv. Rodiče okolo mě obcházeli jako okolo tikací bomby, která má každou chvíli vybouchnout.

Změna prostředí mi rozhodně prospěla. V Bradavicích jsem nalezl přátele. Své milované Poberty, kteří mě podrželi v nejtěžších chvílích. Ovšem jeden z nich pro mě míval větší význam. V září tohoto roku uběhlo přesně deset let od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřil. Jsem si jist, že až mi bude sedmdesát, budu si to první setkání pamatovat úplně stejně.

Ostře jsem si pamatoval, když jsem seděl sklíčený v kupé Bradavického expresu u okna zachumlaný do pleteného svetru, protože první školní den v roce 1971 byl mrazivý. V ruce jsem držel svou nejoblíbenější knihu, která mě vždycky dokázala uklidnit – Šarlatové písmeno.

A zrovna, když jsem se dostal k pasáži, kde Hasper poprvé potkala Arthura, dveře od kupé se otevřely a v nich stál ten jedenáctiletý rozmazlený floutek, který mi převrátil život vzhůru nohama. Ohromil mě už na první pohled, když vstoupil do mého kupé a přinesl do něj život.

Napřáhl ke mně ruku se slovy: „Zdravím, já jsem Sirius Black."

Od té chvíle existovalo jen málo momentů, které jsem nestrávil s ním a mými nejlepšími přáteli. Potkal jsem Jamese Pottera a Petera Pettigrewa. Oba jsou teď mrtví. Tolik dní jsem pro ně probrečel. Ztráta Dvanácteráka a Červíčka mi ukázala, že nedokážu fungovat jako jedinec.

Není to zdravé, já vím, ale já bez nich nedokážu fungovat. Moji nejlepší přátelé ze mě dělali lepšího člověka. Přesto mi James s Peterem dohromady nechybí tak moc jako on. Ten zatracený Sirius Black, který mi zlámal srdce za těch deset let mnohem vícekrát než si dokázal uvědomit.

Od prvního ročníku jsem k němu vzhlížel. Bral jsem ho jako vzor, pokud se to tak dá definovat. Užíval jsem si jeho pozornost a chtěl jsem s ním trávit čas. V té době jsem neměl ponětí, co to znamená. Zamilovat se do něho? Ani náhodou. To nikdy. Hned ze tří důvodů. Zaprvé je to kluk, zadruhé nejlepší kamarád a zatřetí – to je nejdůležitější – já si nezasloužím lásku.

Nezasloužím si vůbec nic po tom, jak jsem ve svém životě všechno zpackal.

Zhruba od pátého ročníku jsme všichni začínali dospívat. Kromě všech těch lumpáren (kvůli kterým Nebelvír nikdy nemohl vyhrát školní pohár) nás začala zajímat láska. I když ani tento výrok není úplně pravda. Jamese začala zajímat láska – konkrétně Lily Evansová – zatímco Siriuse přemohl spíš chtíč.

Vždycky mě bodlo u srdce, když jsem zaslechl frázi: „Remusi, kamaráde, potřeboval bych tě poprosit, aby tvá záda vydržela kanapé v nebelvírské společenské místnosti. Potřeboval bych dnes večer privát, víš, jak to myslím."

Ani spočítat neumím, kolikrát jsem něco takového slyšel. Tahle věta mě dokázala zabolet hned několikrát. Zaprvé, když použil oslovení „kamaráde". Vím moc dobře, že tímhle výrazem se mě snažil přesvědčit, abych se vzdal nároku na spánek ve vlastním pokoji, ale mě tohle oslovení jenom připomínalo, že mě vidí jako kamaráda.