Noví hrdinové: ROZPOLCENÁ

10. Šípková Fialka

„Ariano! Ariano! Ariano!" volal mé jméno ženský hlas.

„Co se děje?" zeptala jsem se mírně nepřítomným hlasem.

„Byla si úplně mimo. Stála si opřená o stůl a dívala se před sebe. Jenže zornice jsi měla rozšířené tak, že Ti zakrývali duhovku a běhali po ní nějaká zelená písmena a čísla. Vypadalo to jako stahování dat u počítače. Tak jsem zavolal Nielsena a Rulin," informoval mě Chuck.

„Aha," vstala jsem ze židle, „není tu nějaké vedro?"

„Slečno Bayerová, nebezpečně rychle vám stoupá tělesná teplota," upozornil mě K.E.I.S.

„38 °C"

„Tak to už je menší horečka," usmála jsem se, ale nijak zvlášť jsem to neřešila.

„Nechcete si lehnout?" zeptal se mě doposud tichý Nielsen.

„V pořádku, je mi jen strašné horko."

„Slečno, už máte 39,3 °C," přerušil nás K.E.I.S.

„Musíme tu horečku srazit!" řekla Natasha, „jděte přivolat výtah!" rozkázala Bakerovi, který hned odešel, „K.E.I.S.i, řekni Zekimu, ať okamžitě jde do laboratoře. Budeme potřebovat jeho chladící zařízení. Miku, popadni ji a jdeme!"

„Nic mi není!" setřela jsem si stékající pot z čela, „chodit můžu!"

Jenže Nielsen na moje slova nedal a popadl mě do náruče.

„Hej!" postěžovala jsem si, ale pravda byla, že pokud by mě nechytil, tak bych si sedla. To horko mě strašně vyčerpávalo.

„Pan Kane už je na cestě," ozval se zase K.E.I.S..

„Skvěle," řekla Natasha a vydala se spolu s Mikem, který mě nesl, k výtahu.

V tichosti jsme tam všichni nastoupili. Chtělo se mi spát. Pořád jsem si otírala čelo. Připadala jsem si, jako bych ležela uprostřed dne na rozpáleném písku na Sahaře. Výtah konečně cinkl.

„Ezekieli?!" křikl Nielsen.

„Tady," ozvalo se odněkud před námi.

Byla jsem dost ospalá. Díky bohu už mi aspoň nebylo takové vedro.

„K.E.I.S.i, kolik má teď?" zeptal se Zeki.

Svalnatý pan Breakquake mě posadil na nějaký skleněný stůl.

„36,7 °C, pane. Teplota jí teď rychle klesá," odpověděl K.E.I.S. okamžitě.

Začala jsem se klepat jako osika: „Nechce tady někdo zapnout topení?"

Postěžovala jsem si a lehla do klubíčka.

„Teplota klesla na 36 °C, pane."

„Co se to s ní děje?" ptala se Natasha.

„Ariano, lehni si na záda!" poručil mi Chuck.

Vůbec se mi nechtělo, ale udělala jsem co chtěl. Zasvítil mi baterkou nejdřív do jednoho a pak do druhého oka.

„Oči reagují normálně," informoval přihlížející, „musíme odebrat vzorek krve."

„Pane, teplota slečny Bayerové zase stoupá. Nyní je na 36,9°C."

Z ničeho nic se mi pusa naplnila nějakou tekutinou. Naklonila jsem se přes okraj stolu a vyplivla to na zem. Byla červená. Byla to krev.

„Myslím, že ten vzorek nebude problém," konstatovala jsem při plivání další a další krve.