Burani versus zombie

Když se to začalo srát...

Probudil jsem se ve svém křesle. Asi jsem zase usnul při čumění na bednu, jako klasicky. Záda mě bolely jako čert. Ty pružiny mě jednou zabijou.

Otočil jsem hlavou do strany, abych se koukl jsem z okna a zjistil, že tam chčije jak blázen. Vítr hučel skrz komín a po dvorku poletovala nějaká plachta.

„Kurvadrát. Hlavně, že ta kozatá rosnička z šestky hlásila slunečnej den." A kopl jsem do stolku, kde bylo položeno deset plechovek piva, které se zarachocením popadaly a přidaly další z mnoha pivních fleků na zašlém koberci.

Zvedl jsem se a popotáhl si džíny. Dneska se mi fakt nic nechtělo dělat. Měl jsem v plánu navozit nějakou siláž, ale v tom dešti na to fakt seru. Moje krávy jí tam mají ještě dost.

„A kurva, krávy! Vony ještě lítaj venku. Musím je nahnat do kravína, jinak mi je ty blesky splaší a já je budu nahánět v sousedním okrese." Teď mi to teprve došlo.

Blížila se každoroční letní slavnost a já tam se svoji Betty chtěl letos fakt zazářit. Nemůžu si dovolit, aby se jí něco stalo. Je to dobrá kráva. Nejenže minulej rok vyhrála soutěž krásy, ale i trhla nový rekord v dojení široko daleko.

Moje farma nebyla největší. Poté, co mě bejvalá opustila i s dětma a vysoudila pěknej balík prachů, jsem byl jediným majitelem, ale moc toho nezbylo. Musel jsem velkou část strojů prodat a i nějakej ten flák půdy. Propustil jsem všechny chlapy a starám se teď o farmu sám. Jenom sezóně najmu nějaké brigádníky.

Háro jsem si shrnul dozadu a nasadil si kšiltovku s nápisem Oil, popadl brokovnici, nazul holiny a šel nahánět krávy. Na cestu jsem si vzal ještě jednu nedopitou plechovku piva.

„Zasraný bahno!" Zanadával jsem si, když jsem po kotníky zapadl do těch sraček. Udělat příjezdovou cestu, byl můj každoroční plán už tři roky.

Pokud bylo všude tolik bahna, brát čtyřkolku nemělo žádnej význam. Nasedl jsem na svůj menší traktor od Johna Deera a jel hledat svoje krávy. Přes ten fičák jsem ani neslyšel, jestli jsem nastartoval nebo ne. Fakt skvělý, snad z toho nebude tornádo.

Dorazil jsem do stáje a zjistil, že většina krav je na svých místech. Nechal jsem zaplej motor a šel dovnitř, abych je spočítal.

„Hodné holky. Vědí, že se mají před bouřkou schovat." Pochválil jsem je. Ono se říká: Jednej s krávou jako s člověkem a ona se ti za to odvděčí. Betty ležela v boxu a žrala zbytek slámy.

Zarazil jsem se. Dva boxy byly prázdný.

„A do prdele!" Zavřel jsem vrata, aby nezdrhnul i zbytek a šel jsem hledat zbylé dvě. Naštěstí venku přestalo chcát jako o život a padal jenom mírný déšť. Nasedl jsem zpátky na traktor a vydal se k pastvinám.

Jel jsem podél ohradníku a hledal v plotě díry, jestli náhodou neutekly. Půl hodiny jsem přejížděl po obvodu svého pozemku a při tom popíjel zvětralé pivo z plechovky. Zase den na hovno.

Kousek od zděného sila jsem zahlédl skupinu asi šesti lidí, jak lezou přes skopnutej ohradník.

„Hej, padejte vodsaď!" Zakřičel jsem na ně a oni nic. Asi mě neslyšeli přes motor traktoru. Ale tak nejsou slepí, nebo snad jo? Budu muset nakoupit více cedulí s nápisem: Narušitelé budou střeleni. Ti co to přežili, budou střeleni ještě jednou. Evidentně jich mám málo.

Sesedl jsem z traktoru a šel k nim blíž. Poupravil jsem si kšiltovku a brokovnici chytil do obou rukou, aby viděli, že to myslím vážně. Přiblížil jsem se k nim asi na deset metrů a zamířil na nejbližšího brokovnicí.

„Hej! Vysmažte! Jinak to do vás našiju. Nedělám si prdel!" Abych svá slova potvrdil, tak jsem zapumpoval brokovnicí a dostal náboj do komory. Oni se na mě otočili a podle jejich tupého výrazu mě neslyšeli, nebo mi nerozuměli.

„Ještě jeden krok a našiju ti to do ksichtu. Přísahám!"

Stále nic. Asi to byli nějaký dorostenci, ožralý, nebo zfetovaný ředidlem. Ale já měl právo bránit svůj pozemek, tak jsem vystřelil do vzduchu.

Už byl jeden z nich skoro u mě a já se cítil ohroženej. Na rukou měl krev a na ksichtu taky. Nepřemýšlel jsem, prostě jsem mu napálil broky do hrudi, až ho to odpálilo na ty vzadu. Měl jsem si vzít kameru, problesklo mi hlavou, když jsem ho vodprásknul. Šerif vždycky říkal: „Pokud vám někdo vleze na pozemek, natočte ho a do kamery řekněte: Cítím se ohroženej na životě. Pak to pomáhá u soudu."

Nabil jsem další náboj a ten postřelenej se začal zvedat.

„To má nějakou neprůstřelnou vestu, či co?" Nechápal jsem a couvnul. Teprve teď jsem si uvědomil, že můžou mít taky kvéry a připadal jsem si fakt tupě, že jsem na ně šel jenom já sám v holinách a brokovnicí.

To co přišlo pak, mě vyděsilo, že jsem myslel, že se poseru, fakt poseru. Jak jsem couval, tak oni šli pořád dopředu, až se došourali pod rozsvícená světla traktoru a já si je teprve mohl pořádně prohlédnout.

Nebyli to zfetovaný děcka, ale měli na sobě taky farmářský hadry, kostkované košile, stejně jako já. Byli zranění. Jeden z nich neměl půlku ksichtu. Tamtomu zase chyběla ruka. Jeden měl v hrudi zaraženou sekyru. Ale jeden z nich mě zaujal nejvíce. Měl dlouhý motorkářský plnovous a na sobě koženou bundu, kde byl našitej chřestýš.

„Edie?" Zavolal jsem na něj. Edie zmizel minulej měsíc, jako pár dalších obyvatel tady vodsaď a bylo vyhlášeno pátrání. Ani helikoptéra s termokamerou však nikoho nenašla. Pak sem dorazil chlápek v černém vanu a řekl, že se všichni přestěhovali a nepřejí si být kontaktováni. Bylo to fakt divný, ale předal nejbližším fotky a dopisy. Prý našli práci na nějaké mega stavbě. Říkal, že to byla přehrada. A teď se ukázalo, že to byly leda tak kecy.

Stále jsem couval, když všech pět lidí zaječelo a rozeběhlo se za mnou. Já na nic nečekal a běžel jsem taky, ale od nich. Stále jsem svíral brokovnici jako svou jedinou zbraň. Ono se říká, že při prchání lidi zahazují své zbraně, ale teď mi to přišlo jako ten nejblbější nápad. Naštěstí byli horší běžci než já a půda byla natolik rozbahněná, že jsem za chvíli měl náskok.

Ohlédl jsem se, abych zjistil, jak jsou daleko ode mě, ale o něco jsem zakopl. Byla to mršina mé krávy a jeden takový ji požíral.

„Ty hajzle!" A střelil jsem ho do hlavy. Ta vybouchla stejně, jako když jsme vožralý na Halloween stříleli dýně. Tohle bylo to samý, akorát růžově krvavý.

Zvedl jsem se na nohy a naštěstí už jsem byl u domu a viděl známou verandu s houpacím křeslem. Kolem mě se rojilo stále víc těch krávožravých magorů a utíkali za mnou.

„Zkurvený feťáci, sektáři, pošuci." Nadával jsem do každého kroku. Plíce mě už pálily, jak nejsem zvyklej na pohyb. Sotva jsem vylezl ty dva schody a vpadl domu.

Chvíli jsem lapal po dechu. Ten studenej vzduch byl peklo na moje kuřácký plíce. To mi připomnělo, že bych si docela zapálil.

„To je fakt skvělý, Earle. Banda kanibalů chce vohlodat tvoje kosti a ty myslíš na cígo." Říkal jsem si pro sebe, když jsem zamykal dveře.