Probudím se na posteli. Ruce jsem měla svázané a neměla jsem ponětí kde jsem. Taky jsem zjistila že jsem zraněná a mám obvázaný bok. Zvednu se a jdu ke dveřím. Super dveře jsou zamčené. Co teď? Pochopila jsem že už nic dělat nemůžu. Šla jsem zpátky si sednout na postel. Po chvíli se otevřeli dveře. Byl to muž kterého sestra očarovala v dílně u Hydry. On šel pomalu ke mně. Já se ho bála a snažila jsem se ho odehnat tím že se mi v očích rozzářil plamen. "Buď v pohodě nic ti nechci udělat. Teda už nechci." Řekl. Mě ale strach nepřešel a stále v mích očích byl plamen. "Mám na tebe jen pár otázek." Dodal. Pokud zkouší mě uklidnit tak mu to moc nejde protože mi to nahání ještě větší strach. "Tak jako první otázka je kdo jsi?" Zeptal se. "Kdo jsi ty?" Zeptala jsem se. Nikdy neříkám kdo jsem do té doby než nevím kdo je on. "Jestli ti to pomůže odpovědět tak já jsem Tony. Tony Stark alias Ironman." Řekl Tony. On umí číst myšlenky?! Už mi strach přešel protože se mi svěřil kdo je. Plamen v očích mi zhasl. "Jsem Alexandra Maximoff. Mladší sestra mých dvou úžasných sourozenců Wandy a Pietra Maximoff." Řekla jsem. "Znamenají pro tebe hodně že?" Řekl Tony. "Ano. Jsou to jediný co my v životě zůstává. Jenom kvůli nim jsem ještě tady." Řekla jsem. "Věřím ti. Mě v životě zbývá jenom láska." Řekl Tony. "Můžu se na něco zeptat?" Řekla jsem. "Ptej se." Řekl Tony a posadil se vedle mě na postel. "Co se stalo potom co jsem upadla do bezvědomí? A co se mi stalo na boku?" Zeptala jsem se. "No... jak jsem po tobě střelil tak to byla větší rána než jsem si myslel. Já odešel protože jsem si myslel že ti nic není jen si spadla. Pak se probudil Thor z té noční můry a všimnul si tě a všimnul si že krvácíš a jsi v bezvědomí. Pro jistotu jsme tě vzali. Přišel jsem se taky omluvit. Promiň přehnal jsem to. Neměl jsem tě střelit do boku tak silně. Skoro jsem tě zabil. Já chci chránit a nechci zabíjet. Omluv mi to prosím." řekl Tony. "Omlouvám ti to. Žiju a to je hlavní. Každý dělá chyby." řekla jsem. "Díki." řekl Tony a zvedl se. "Už musím. Možná za tebou ještě někdo přijde." řekl Tony a šel ke dveřím. Pak odešel a za sebou zamčel. "Jak to dopadlo?" byl slyšet hlas za dveřma. Zněl jako hlas té agentky Natashy. "Je to plaché zvíře. Bojí se a tak se brání. Něco jí nahání strach. Bála se mě. Šel jsem na to jemně a potom se mě přestala bát." řekl Tony. A že se diví. Jsem tady bez sourozenců, jeden z nich mi ublížil a jsem zavřená v místnosti se svázanýma rukama. A pak se diví že se bojím a že jsem jako plachý zvíře. Ach jo. Wando, Pietro kde jste? Potřebuji vás. Do večera se nic nedělo. Večer za mnou přišla Natasha. "Jsi v pohodě?" zeptala se mě. Já jenom kývla. Pak si sedla vedle mě na postel. "Zítra půjdeme do boje. Ty půjdeš zítra s Brucem a Furym do Avengers Tower. Tam budeš počas boje." řekla Natasha. Já nic neodpověděla. "Neboj se můžeš něco říct. Klidně mluv." řekla Natasha. Já ale nic neřekla. "Chybí ti?" zeptala se. "Víc než kdy jindy. Od té doby co jsme stratili rodiče jsme se nerozdělili. Aspoň ne na takhle dlouho. Jsou pro mě jako rodiče ale rodiče mi nikdo nenahradí." řekla jsem. "Chápu tě. Neboj se už brzy je uvidíš." řekla Natasha a zvedla se. "Zítra ráno pro tebe příjde Fury. Já už musím. Uvidíme se zítra." řekla Natasha a odešla. Já si lehla a po chvíli usla.
Ahojky,
Tady je další kapitola. Snad se bude líbit. Tahle kapitola byla celkem rychlá a mně se celkem líbí. Jestli se vám líbí tak mi můžete zanechat komentář a hvězdičku. Budu moc ráda a předem děkuji. ❤🔥
