Křižovatky našich životů

34. London calling vol. 2

Josefína si připadala jako ve snu. Včera to vypadalo, že žádný zvláštní program pro ni přichystaný nemá, a teď? Teď tu sedí v jednom z nejhezčích parků, jaké kdy viděla, s chlapem kterýho...no prostě s Georgem, kterej jí mimochodem právě chystá snídani, již by vzhledem k času měla spíš nazývat obědem, a je jednoduše šťastná. Měl pravdu. Jestli všechny dny tady budou jako tenhle, byla byla nehorázná škoda je prospat.

Knihu, kterou jí George tak milostivě povolil vzít s sebou, nechala spokojeně odpočívat na dně kabelky. Nepotřebovala ji. Beztak na pochmurné plány a úvahy pana Theodora Mundstocka vlastně vůbec neměla náladu.

Po snídani mistr pikniku vyhrabal v koši láhev vína a dvě sklenky. Josefína se sice nejprve tvářila trochu pohoršeně, protože alkohol hned po snídani? George jí ale rázně objasnil, že žádné námitky nepřijímá a rovnou ji vrazil skleničku do ruky. No co, stejně už bylo po poledni. Když zrovna nejedli, nebo nepili, leželi na dece a vyprávěli si zážitky z doby, kdy se neviděli. Většinu si toho sice již řekli po telefonu, ale to nebylo ono. Byla toho spousta, co si museli povědět, a když už neměli co, prostě mlčeli. I to bylo fajn. Mlčet vedle někoho značí většinou parádní trapas, ale mlčet s někým, to může být opravdu fajn. A v jejich případě vážně bylo.

Bylo až nebritské teplo, George ležel s rukama za hlavou, Josefína s hlavou na jeho břiše a clonila si oči před sluníčkem. Pak je na chvíli raději zavřela, jelikož vydržet kdovíjak dlouho s rukou nad sebou, bylo pěkně náročné.

A najednou spala.

George ji nechtěl za žádnou cenu vzbudit. Jestli byla schopná prospat celé dopoledne a o pár hodin později usnout znova, pak to s jejím spánkovým deficitem bylo patrně ještě horší, než si představoval. Po chvíli se ale začal nudit. Došlo mu, že v kabelce by měla mít knížku. Bylo mu naprosto jasné, že by si ji vzala i kdyby jí to výslovně zakázal. Ne že by na něco takového měl právo, ale stejně. Byl přesvědčený, že kdyby měla Hermioninu kabelku, opatřenou nezjistitelným zvětšovacím kouzlem, narvala by jí knížkama a možná by přibalila ještě tlusté ponožky, protože ty se můžou taky hodit, ne? Musel se nad svojí úvahou pousmát, chyběla mu víc, než si chtěl připustit. Ona i její lasagne, bláznivé nápady, pletené fusekle uprostřed léta, vlasy, kterých měl vždycky plné tričko, a Sherlock.

Raději se natáhl po její kabelce, nahmatal tam útlou knížku a vytáhl ji. Název mu nic neřekl, přesto nalistoval první stranu a začetl se.

Po třiceti, možná čtyřiceti minutách se zavrtěla a otevřela oči. "Neměls mě nechat spát," vyčetla mu, promnula si oči a posadila se vedle něj do tureckého sedu.

"Proč ne, vždyť spolu můžem spát ne?" použil proti ní její včerejší přežblept a vzápětí už se musel krýt knihou. V první chvíli sice zrudla jako rajčátko, ale hned v té následující se ho chystala pěkně zbušit.

"No tak, dost. Dost už," vypravil ze sebe skrze chechtání, odložil Mundstocka, chytil ji za zápěstí a posadil se. "Vždyť víš, že jenom provokuju."

"Jo a užíváš si to," obvinila ho a snažila se vyprostit ruce ze sevření. Podařilo se jí to, ale jen díky tomu, že ji sám pustil.

"To nepopírám, jsi roztomilá, když se zlobíš," ušklíbl se na ni a nacvičeným pohybem si prohrábl vlasy. Ale vzhledem k tomu, že prakticky žádné neměl, spíš si jen pohladil ten tenisák, co mu na hlavě vznikl.

Josefína při poznámce o roztomilosti znovu začala nabírat barvu, proto hodila bradou ke své knize, která teď ležela hřbetem vzhůru vedle George.

"Líbí se ti?"

"Já vlastně nevím," zamyslel se, "Je to vcelku těžký téma. Hrozně depresivní. Vždyť ten chlap se připravoval na vlastní smrt. Tobě se líbí?"