Dívka štěstěny- UKONČENO

1. Kapitola Sklizeň

        Je prvního Září, první den podzimu a poslední den, kdy mohu být vylosovaná jako splátkyně do Hladových her. Tato myšlenka se mi honí hlavou posledních pár týdnů před Sklizní. Otevírám oči, ale z postele ještě nevstávám. koukám se na strop, kde mám přilepenou fotku mé rodiny. Rodiny, kterou už v životě neuvidím, protože mi jí hry celou vzaly. Mí tři bratři i dvě sestry umřeli v hrách jako splátci a splátkyně. Nejstarší Harry před deseti lety, poté Maya před sedmi lety, Louis a Polly před čtyřmi a nakonec Peter před rokem. Naše máma z toho zešílela a tátu zabili Mírotvorci, když se snažil Polly zastavit. Zůstala jsem sama. Tady v jedenáctém kraji je to běžné, protože kdo nezemře hlady, toho zabijí mírotvorci či hladová zvířata. Spousta rodin je tu neůplných, často je tu jen matka s dětmi, protože muži musí pracovat těžko a tvrdě na polích a v sadech. Ženy většinou pracují v továrnách, kde všechny nasbírané potraviny a obiloviny zpracovávají. Jsme kraj zaměřený na zemědělství a všechno jídlo pro kraje pochází od nás. Já měla tu smůlu v tom, že mě vybrali pro práci v sadech, protože jsem silná a ohebná a vylezu až úplně nahoru. Takhle vstávám v pět hodin, abych se stihla obléci, najíst a vydat se na dvanáct hodin pracovat, abych se večer celá zřízená vrace domů a rovnou do postele. Až na dnešek. Dnes se rozhodne, jestli ještě někdy takhle vstanu.

        Rychle potřesu hlavou a vstanu. Je jedenáct hodin a já se musím nachystat. Přes malý pokoj přecházím až k umyvadlu a zrcadlu. Opláchnu se a kouknu na sebe. Všichni o mě říkají, že jsem velmi pěkná a podobná na mou maminku. Jsem snědá, mám kulatý obličej, ze kterého se na mě koukaj hnědo-šedé oči, velký nos a pusa s velkými a plnými rty po tatínkovi. Tvář mi lemují mé hnědé, kudrnaté vlasy, které mi končí u ramen. Ostříhala jsem si je už před nějakou dobou, protože mi vadí při práci. Mám hubenou a vysokou postavu, která je díky každodennímu tréninku celý sval. Otočím se od zrcadla a vlezu si do vany. Voda je vlažná a příjemně voní díky levanduli. Rychle se vydrhnu od hlavy až k patě, umyji své neskrotné vlasy a vylezu ven. Když jsem osušená, obleču si maminčiny fialkové šaty, šaty, které měly obě mé sestry při Sklizni na sobě. "Přinášejí štěstí," řekla máma Maye, když šla na svou první sklizeň. To samé poté řekla i Polly. Hmm, očividně to štěstí nepřináší. Rychle jsem si snědla kousek chlebu a vydala se na velké náměstí, kde se ta "radost" bude odehrávat.

        Kolem mě se pomalu začal tvořit zástup dívek mého věku. Všechny byly hezky, ale skromě oblečeny. Některé se držely za ruku, některé pokukovaly po příbuzných. Já žádné neměla, takže jsem se koukala před sebe a pomalu přicházela ke kontrole. Když jsem se dostala do sekce sedmnáctiletých a stoupla si, zaklepaly na mě malé ručky. Byla to Hookey, moje jediná kamarádka ze školy a sadu. Také byla snědá, ale měla velmi světlé vlasy. "Ahoj Sio, viím, že más na sobě ty šaty co přinášejí štěstí." mírně se usmála a já věděla, že to myslí ze srandy. Byly jsme si velmi blízké, i jí hry sebraly velkou část rodiny. Zůstala jí jenom babička a malý bráška. "Ano Hookey, to mám a doufám, že mi to štěstí tentokrát přinesou." usmála jsem se na ní a otočila zpět, protože v tu chvíli se ozvalo zaklepání na mikrofon, před kterým stála naše dlouholetá lektorka Mivia. Letos na sobě měla krátké, rudě červené šaty a oranžové, vysoko vyčesané vlasy. Obličej měla červeno-oranžový, její oči lemovaly dlouhé řasy a rty měla stažené v úzkou linku. Začala nám povídat, jako každý rok o vzpouře krajů a o tom jak to bylo strašné, poté nám pustila jako obvykle krátké video o krajích a hrách a pak přišla ta chvíle.

        "Nyní, dámy a pánové, je čas na naše splátce, kteří se utkají v letošních už sedmdesátých hladových hrách. A jako obvykle, dámy první." Pomalu přešla k velké skleněné báni se jmény všech dívek. Pomalu do ní vkládala svou červenou ruku a já ji v tu chvíli měla sto chutí ukousnout. Náhle s rukou vystřelila do papírků a v okamžiku se v jejích prstech objevil první splátce. Všem se zarazil dech v očekávání, jestli jsou na papírku zrovna oni. Mivia se vrátila zpět k mikrofonu a s velkou grácií papírek rozbalila. "Sia Wooden." A doprdele! Šaty pro štěstí opět a naposledy selhaly. Pomalu jsem se drala přes dívky, které na mě s velkou radostí, ale i smutkem koukaly. Koukaly na chodící mrtvolu. Došla jsem na podium a postavila se čelem k ostatním. Viděla jsem Hookey jak brečí a zakrývá si ústa. Chtěla jsem se také rozbrečet, ale řekla jsem si, že musím být silná. Za pár dní se opět setkám s rodinou. "A nyní pánové." uslyšela jsem jako z velké dálky Miviu. S přesnými pohyby jako u nás vytáhla papírek a vrátila se s ním zpět ke mě. "May Day." Přicházel k nám vysoký kluk. A když říkám vysoký, tak opravdu vysoký. Měl krátké černé vlasy a jasně modré oči. Na sobě měl šedé tričko, pod kterým se jasně rýsovaly jeho svaly a krátké kalhoty. Byl velmi přitažlivý. Jeho jméno, ani postava si rozhodně nevolaly pro pomoc.Byl mi povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout proč. Pak mi to došlo, je to syn starosty Daye. "Tady jsou, splátci pro jedenáctý kraj. Sia Wooden a May Day. Prosím podejte si ruce." zašvitořila Mivia a my si podali ruce. Měl je drsné, od každodenního lezení na stromy. Mírně se na mě usmál. A je to tady. Jedu vstříc smrti.