Nejhorší monstrum

Nechtěl jsem to udělat. Musel jsem. Nutil mě. On. Ta zrůda.
Donutil mě zabít moji vlastní rodinu. Nesnáším ho, ale zároveň ho i potřebuji. Bez něho nepřežiji.

Začalo to v jeden krásny den. Tedy ze začátku byl krásný. Šel jsem do práce, chodil jsem pěšky, protože to bylo od mého domu asi 15 minut. Chodíval jsem takovým menším lesíkem, protože jsem měl rád ranní přírodu. Vůni ranní přírody. Zbožňoval jsem ji. Procházel jsem lesíkem, ale najednou se mi zatmělo před očima a spadl jsem.
Probudil jsem se někdy večer, bylo kolem půl osmé. Nevěděl jsem, kde jsem, ale po chvíli mi to došlo. Byl jsem hluboko v lese kam se živí tvor neodvážil. Bylo to tu strašidelné, nepříjemné a byl tu nějaký odér. Hned jsem zbystřil a začalo to hrozně moc zapáchat. Zakrvácená, rozežraná mrtvola ležela vedle mě. Zděsil jsem se a vykřikl. Ale ještě víc mě vyděsilo to, že jsem měl u pusy krev a na oblečení též. Rychle jsem se zvedl a běžel domů. To naštěstí bylo bezproblémové.

Když jsem se tedy umyl, šel jsem spát. Z nějakého důvodu jsem neměl hlad a asi jsem věděl proč.

„Au..au.....auuuuuu,'' vykřikl jsem ze spaní. Probudil jsem se celý zpocený. Strašně mě bolela záda.
Šel jsem ihned do koupelny, abych se podíval, co na nich mám.
Rožnul jsem, postavil se zády k zrcadlu.

„C..co..co...to...s..sak...sakra...je?" vykoktal jsem ze sebe zděšený z toho, co mě vítalo na zádech. Měl jsem černá záda,vprostřed jizvu. Zakrvácenou jizvu. Omdlel jsem.

Probudil jsem se až ráno. Po chvíli jsem si uvědomil, co se večer stalo. Hned jsem vstal a zase si stoupl před zrcadlo. Nebylo na těch zádech nic. „Že by to byla jenom halucinace?" řekl jsem si pro sebe nahlas. Cítil jsem se normálně, nebylo mi nijak zle.

Šel jsem se najíst, ale pořád jsem byl trochu vyděšený ze včerejška. Dal jsem si suchý rohlík jako každé ráno k čaji. Kousnul jsem. „Fuuj, co to sakra je" vyplivl jsem sousto. Začínal jsem mít chuť na něco jiného. Lidštějšího. „Lidi," najednou mi zaznělo v hlavě, jako kdyby to někdo říkal. „Ne, nejsem kanibal,'' vzápětí jsem odpověděl

„Zabít...jíst..lidi...udělej to...pro tvoje dobro...budeš to mít horší...věř mi." Byl jsem z toho v šoku. Nemohl jsem tomu uvěřit, co to právě ze mě vylezlo za slova.
Díky tomuhle jsem nemohl jít do práce, trpěl jsem hlady, říkal nesmysly a alespoň žízeň jsem neměl.
Každý den mi to opakoval několikrát. Už jsem to nedokázal vydržet, a tak jsem jel ke své rodině, všechny do jednoho jsem je pozabíjel a snědl. Už jsem neměl hlad.

Abych tedy zrekapituloval, co se se mnou děje, jelikož už tu dlouho nebudu. S tou zrůdou ve mně. S tou odporností, která se probudila ten den, jelikož už to nemohla vydržet. Ten večer jsem probudil moje druhé já.