Po Tomhle Už Neusneš

Zmrzlinář

VIII.

Je to skoro desetiletá tradice, kdy každý den, místní zmrzlinář pan Boris, přijede se svým vozíkem, ze kterého prodává tu nejlepší zmrzlinu do našeho sousedství. A to vždy okolo dvanácté, těsně před časem oběda, a vy si ji tak užijete jako dokonalý osvěžující předkrm. S jeho příjezdem hraje hudba, kterou bych poznal, i kdybych ohluchl, a že k tomu vzhledem ke svému věku nemám daleko.

"Tu dúú, tu dúú!" ozvalo se.
Seděl jsem v domě v křesle a četl si noviny, a jakmile jsem uslyšel známou melodii, ihned jsem se z něj zvedl a vyskočil jako za mlada. Otevřel jsem vchodové dveře a spatřil pana Borise a jeho barevný zmrzlinový vůz.
"Hezké poledne," pozdravil mě s úsměvem na tváři.
"Vám také, vám také. Tak copak nám dnes nabídnete, pan Boris?" zeptal jsem se zvědavě.
"Jako vždy, vždyť to znáte. vanilka, čokoláda, pistácie,..."
"Poprosím jednu pistáciovou!" přerušil jsem ho, protože ostatní příchutě mě již nezajímaly, pistáciovou mám ze všech zmrzlin nejraději.
"Dobrá tedy," řekl zmrzlinář a nabíral mi zmrzlinu do křupavého kornoutu.
"Děkuji. Na viděnou zítra, pane Boris!" poděkoval jsem a rozloučil jsem se.
Pan Boris jen přikývl a chystal se jet nabídnout chlazenou pochoutku o dům dál.
Otočil jsem se, těšil jsem se až si sednu a začtu se znovu do novin, tentokrát s dezertem.
Došel jsem zpět ke dveřím, ale než jsem je stihnul otevřít, uslyšel jsem obrovskou ránu. Znělo to jako prudký náraz auta do něčeho opravdu velikého a v uších mi zaznělo jakési písknutí. Ihned jsem se zastavil a podíval se za sebe.
Scéna pár metrů přede mnou byla opravdu nepříjemná na pohled.
Na kraji silnice ležel starý pan Boris a na druhé straně jeho nyní převrácený a nabouraný vozík. V zatáčce bylo vidět čím dál více zrychlující auto červené barvy, které bylo nejspíše ten důvod, proč se tohle vše událo.
Odhodil jsem svou nedojedenou zmrzlinu na zem a pospíchal jsem co nejrychleji to mohlo k panu Borisovi, okolo kterého byla velká louže krve, která se každou sekundou zvětšila nejmíň o polovinu, nejvíce však u jeho hlavy.
Dělalo se mi z toho špatně, ale i přesto jsem se snažil mu pomoct a tak jsem začal křičet o pomoc.
Přiběhla sousedka z domku naproti, která se zdála být jako jediná poblíž této nehody.
Z tohoto momentu, který se udál tak rychle, ale zároveň trval tak dlouho si pamatuji už jen to, jak jsem ze svého telefonu zavolal záchranku.

Byl večer, seděl jsem na křesle, ze kterého jsem se od tohoto rána, konkrétně od té nehody nezvedl.
Přemýšlel jsem nad vším, ale i nad ničím. Připadal jsem si otupěný bolestí a nebyl jsem si jist, zda jsem stále v šoku nebo už jen truchlým nad ztrátou zmrzlináře, který nám všem byl tak moc blízký. Neuronil jsem ani jednu slzu, což mě překvapilo. Ale i přesto jsem si neustále dokola opakoval, že toto je nejhorší den mého života. Dával jsem si jeho smrt trochu za vinu - strašila mě myšlenka, zda by byl pan Boris stále naživu, kdybych ho zdržel jen o pár minut déle. Kdybych ho nepřerušil a nechal ho mi vyjmenovat všechny ty příchutě, které měl dnes v nabídce. Bylo mi ze sebe opravdu špatně.

V ten večer jsme panu Borisovi se sousedy postavili malý pomníček, který jsem z okna mohl pozorovat. Sešli se u něj i ti, co ho neznali a také jejich děti. Já tam přinesl modré lilie, které mi kvetly vzadu na zahradě vedle dřevěné houpačky, na které si hrál můj syn, když byl ještě malé dítě.
Vzpomněl jsem si na svého syna, který i přesto, že je už dospělý bydlí stále pod mou střechou. Oběma nám to takhle prospívá, protože bych tu jinak byl sám a pro něho bylo v posledních letech těžké si najít práci s dobrým platem, ze kterého by si mohl dovolit vlastní byt. Také jsem si vzpomněl na to, jak mi dnes ráno říkal, že se z práce vrátí dříve, jak bude na oběd doma. Zvláštní, nejspíše se znovu zdržel u své přítelkyně.