Po Tomhle Už Neusneš

Co se vlastně děje po vyučování

                                   I.

„Copak se ti stalo Kate?" zeptala se mě učitelka, když jsem jí prozradila, že je mi špatně.
„Bolí mě břicho, hodně," řekla jsem v bolestech.
„Jestli je to tak akutní, tak se mnou pojď k sestřičce," odpověděla a odvedla mě že třídy o patro níž do místnosti s velkým nápisem Marodka. Pomalu třikrát zaklepala.
„Prosím?" ozval se mladý hlas školní doktorky, který mi byl hned poněkud nesympatický, přesto, že ho řekla mile.
„Dobrý den, asi tu pro vás mám pacientku," řekla s úsměvem má učitelka.
„Vstupte," uslyšely jsme znovu zevnitř.
Když jsme vešly, uviděla jsem mladou černovlasou ženu s bledou tváří a očima velmi tmavé hnědé barvy.
,,Tady Kate není dobře. Říká, že jí bolí břicho," řekla učitelka.
„Dobře. Můžete mi ji tu nechat. Postarám se o ni,"
„Děkuji paní McGlaydová. Nashledanou!" poděkovala jí učitelka Melmennová a hned na to odešla.
„Tak se na to tedy podíváme..." začala doktorka McGlaydová.  Z menšího šuplíku po její pravé ruce najednou vytáhla velký nůž.
To mě poněkud zneklidnilo a snažila jsem se ji očima slušně ukázat, zda-li to myslí vážně. Doktorku můj výraz však nijak nepřekvapil.
,,Dělám si samozřejmě legraci. Tohle nebudu potřebovat. Vyhrň si tričko a ukaž mi, kde tě to bolí," zasmála se. Její tón byl lehce arogantní a já si přála, abych co nejdříve mohla vypadnout zpět na hodinu.
Cítila jsem se dost nervózně, přestože to byla jen obyčejná prohlídka. Možná to bylo tím, že jsem tu ještě nikdy nebyla. Možná to bylo její přítomností. Nemám ráda tenhle typ lidí, kteří chtějí za každou cenu působit mile. Falešní lidé je to nejhorší, co vás může potkat.
Oddychla jsem si a vyhrnula si tedy tričko. Ona mi pomalu prohmatávala břicho, nejdříve směrem u střev, pak u žaludku.
Tam jsem asi cítila nejvíce nepříjemného tlaku.
,,Řekla bych, že mě to bolí trošku níž. Jakoby pod žaludkem," odhadla jsem.
„Myslela jsem si to," zvláštně se pousmála.
V tento moment na mě působila stejným dojmem, jako kdyby osoba z nějakého filmu plánovala svůj ďábelský plán. Přesně ten typ úsměvu.
,,Dám ti prášky. Nelekej se, působí to jako projímadlo a vyčistí ti to střeva. Zřejmě za chvilku budeš potřebovat na záchod. Klidně si odskoč, ale zatím jen lež. Zapíši to do školního lékařského záznamu," řekla s klidem v hlase a dala mi prášek podobný takové té pilulce, u níž si vždy myslíte, že to jsou nějaké nelegální drogy. Ta myšlenka mě rozesmála, ale za chvíli hned trochu vyděsila.
„Dobře, děkuju," pokusila jsem se o nějaký úsměv, ale měla jsem opravdu zvláštní pocit. Podala mi plastový kelímek naplněný vodou, stejný jako ten u zubaře.
„Zapij to," poručila mi.
Vzala jsem si od ní kelímek, pilulku jsem si strčila do pusy spolu s vodou z kelímku a polkla.
,,Asi by ses radši měla jít připravit na toalety," poukázala očima na dveře.
,,Jo, dobře, už jdu. Děkuju. Moc. Tedy, nashledanou," vstala jsem a zavřela za sebou dveře. To byl poněkud zvláštní zážitek.
Ale byla jsem ráda že jsem od doktorky vypadla, jednoduše mi nebylo příjemné být s ní sama. Obzvlášť když u sebe normálně nosí nůž takhle velké velikosti. Zajímalo by mě, proč ho má ve školní zdravotnické místnosti, když jí tu navštíví kolem dvou žáků ročně, nanejvýš třech.

Šla jsem dlouhou chodbou, kde byla zhasnutá světla, čemuž jsem se podivila, protože je normálně rozsvíceno. Mohl znovu vypadnout proud, což je v naší škole naprosto normální záležitost. Prošla jsem kolem pěti tříd, než jsem se dostala k velkým bílým dveřím.
Viděla jsem známý nápis WC s menším panáčkem se sukní, značící dívky, zaplula do jedné z kabinek a zamkla se. Byla jsem docela unavená, takže jsem zavřela prkénko a sedla si na něj s tím, že jen počkám a pak jednoduše půjdu zpátky za doktorkou McGlaydovou říct jí, jak mi je.
Pořád jsem čekala, až se mi bude chtít na záchod, budu to mít za sebou a budu moct domů. Připadalo mi to sice nekonečné, ale ze všeho nejvíce divné. Komu se jen tak během školy stane to, že mu dá školní doktorka projímadlo a poté ho pošle na záchod? Snažila jsem se přijít na nějaké výhody. Určitě půjdu dřív domů, alespoň to by bylo super.
Najednou se mi chtělo více a více spát. Takhle unavená jsem ve škole ještě nikdy nebyla. Napadlo mě, že kdybych chtěla, klidně bych tu teď usnula. Určitě to muselo být mým nedostatkem spánku, kvůli příliš brzkému vstávání do školy.
Ale únava nabírala většího stupně.
Pomalu jsem doktorku začala podezřívat z toho, že mi dala místo obyčejného projímadla prášky na spaní. Důvod mě sice už nenapadl, ale nedokázala jsem si vysvětlit situaci jinak.