Po Tomhle Už Neusneš

Každý bude mít svůj náhrobek

                                 II.

Od té doby, co bydlíme vedle hřbitova, mám celou noc husí kůži. To vlastně ani není dlouhá doba. Stěhovali jsme se koncem března, takže tu bydlíme skoro tři měsíce. Důvod stěhování však není takový, že by tu naše rodina chtěla natáčet nějaký film, nebo nedej bože pro náš nedostatek adrenalinu.
Koupili jsme dům pro jeho cenu. S rodinou jsem docela dost na mizině a každou korunu využijeme. Naštěstí to máme blízko k prababičce, která byla právě zde pohřbena před několika lety.

*
Jeden z důvodů, proč to sem píšu, je se s vámi o něco podělit. Poslední dva týdny totiž slýchávám z okna něčí hlas. Vcelku mě to děsí, ale neustále si opakuji, že přeci nemá proč. Vlastně to může to být jakýkoliv blázen, co šel navštívit svou mrtvou rodinu nebo podnapilý muž, co jde zrovna z hospody. Nicméně až už je to kdokoliv, pod oknem mi hučí jméno mé, již zmíněné, mrtvé prababičky, Eversia.
Podle mé babičky, která se živí vykládáním karet, to ze středověku znamená v překladu zkáza.
Ale moc jí nevěřím, jelikož jí dělá dobře, když ví, že nás může něčím vyděsit. Babička bydlí s námi, takže její každodenní marné pokusy nás vystrašit mě a bratra spíše rozesmějí.
Tuhle nám povídala: ,,Dnes jsem viděla z okna zas nějaké podivné stvoření. Vylézalo z hrobu! Podle dnešního horoskopu znamená neznámá postava neštěstí." Ani si nevzpomínám, kdy naposledy znamenalo to, co viděla nějaké štěstí.

Dnes jdu jako normálně ze školy, děsí mě představa jít s poměrně novými kamarády kolem hřbitova, takže to bereme lesem.
Měli jsme doučování a už je tma. Jeden žák, Luke, je tu též nový - avšak my jsme se s ním hned seznámili a vzali ho do patry, takže s námi jde také.
,,Proč jdeme lesem? Je tu spoustu chodníků a cest a my jdeme lesem. Kde vlastně bydlíš, Leo?" zeptal se.
,,Nechtěj vědět důvod, proč tudy jdeme a taky nechtěj vědět to, kde bydlím," řekla jsem mu.
,,Dobře, dobře, jednou mi to ale stejně určitě řekneš. Jen je to ztráta času. Už jsme mohli být všichni doma," dodal.
Nahlas jsem vydechla a vnímala divné zvuky okolo sebe. Za divné zvuky tentokrát nepovažuji něčí hlas, šeptající jisté jméno, prostě jenom normální šum lesa. Takový ten šum, který lze slyšet vždy, když se koukáte na nějaký film, který se v lede odehrává nebo když v tom lese jste sami.
Najednou se ozval výkřik. Dlouhý, lidský výkřik.
,,Co to sakra bylo?" zeptala se udiveně Clara.
,,Nevím," řekla jsem automaticky a soustředila jsem se na to, odkud ten výkřik pocházel.
Nebyl to výkřik z naštvanosti nebo z vylekání. Byl to výkřik, v němž jsem slyšela strach. Strach a prosbu o pomoc, jakoby vám někdo každou chvíli měl zarýt nůž do srdce.
Hluboce jsem se nadechla a koukla okolo sebe.

Všem nám ten hlas byl poněkud povědomý. Jakmile jsme se však rozhlédli kolem sebe, se snahou zkontrolovat, zda jsme všichni, nabrali jsme mírného podezření.

,,Lily?" křičeli jsme pořád dokola, ale po naší společné spolužačce ani slechu.

,,Tohle není sranda!" zakřičela Clara. Z jejího hlasu bylo poznat, že se snažila, aby zněla nevystrašeně, ale v jejím tónu byl strach dost zřejmý.

Luke, náš nový a již zmíněný spolužák, se najednou rozeběhl mezi stromy. Pozorovaly jsme ho s Clarou s vyděšeným výrazem a stály jsme na místě jako dvě sochy z mramoru, sochařem zachycené v překvapení.

,,Luku! Kam běžíš? Vrať se, prosím!" zakřičela jsem směrem do tmavých stromů.
,,Kam běžel?" zeptala se Clara.
,,Já opravdu nevím. Pojď radši  pokračovat domů. Docela mě to tu děsí." napadlo mě.
,,Ale co Lily? Proč křičela?"
,,Třeba za ní Luke běžel. A třeba jen šla domů. Navíc ani nevíme, jestli to byla ona," řekla jsem a v mém hlase zněla trocha naděje a úlevy.
,,Tak radši jdeme," vypadlo nakonec z jejích úst a rozeběhly jsme se tak směr světlo, které způsobovaly lampy na ulici jako znamení, že se tudy máme vydat.
Dorazily jsme k našemu domu. Clara to měla k sobě ještě hodně daleko, takže jsem ji navrhla jedno řešení.
,,Nechtěla bys u nás přespat? V týhle tmě není určitě bezpečný chodit takovou dálku. Tvým rodičům zavoláme. Našim to stopro vadit nebude,"
,,Dobře. Stejně už jsem unavená. Dík, Leo,"
,,V pohodě. Ještě zavoláme Lily a Lukovi, kde jsou," dodala jsem se starostmi.
,,To je jasný,"
Vyšly jsme pomalu po třech schodech k naším hlavním dveřím. Na druhé straně jsme měly v celé své kráse noční hřbitov. Ale něco s ním nebylo v pořádku. Jako by tam něco nebylo jako dřív. Zadívala jsem se tam na dost dlouho, aby se přesvědčila, co tam chybělo. Po chvíli jsem s vystrašeným výrazem zjistila, že tři hroby jsou otevřené. Jakoby před chvílí končil něčí pohřeb a hrob by čekal na rakev s mrtvolu. Měla jsem však ještě jednu otázku, než tu, proč jsou ty hroby otevřené, když vím, že nikdo nedávno pohřeb neměl, ale kde je k čertu hrobník?
,,Claro! Koukni na hřbitov. Jsou tam otevřený hroby. Tak to je děsivý. Radši rychle zazvoň." řekla jsem jenom.
,,Jo. Už chci dovnitř." řekla Clara a zazvonila.
Čekaly jsme docela dlouhou dobu. Nikdo ale neotvíral.
,,Jsou vaši vůbec doma?" zeptala se mě Clara.
,,Nevím. Ale babička by tu měla být. Jestli nám nikdo neotvře..."
Najednou se ozval stejný výkřik jako v lese. A pak další.
,,T-To zní jako Luke a Lily! Kde jsou?!" doslova křičela Clara.
,,Lily? Luku? Haló! Tohle není sranda! Vylezte!" zakřičela jsem mírně podrážděně.
,,Leo..."
,,No...?"
,,Jde to od hřbitova..."
Obě jsme náhle uslyšela hlas, takový, co slýchám každou noc.
,,Dea."
,,Slyšela jsi to? Leo?"
,,Pojď za mnou! Rychle! Na hřbitově musí být hrobník! Půjčíme si od něj nějaký páčidlo a půjdeme domů, ok?" napadlo mě ze zoufalosti už být kdekoli jinde, než právě před nočním hřbitovem, ze kterého se zřejmě ozývá moje mrtvá prababička, odkud jsme slyšely výkřiky Lily a Luka a na kterém jsou otevřené tři hroby, jen tak bezdůvodně.
,,J-Já tam nejdu!"
,,Dobře, čekej tady. Ještě zazvoň."
,,Ale já tu nechci ýjt sama! Leo!"
,,Tak pojď sakra se mnou!" zakřičela jsem ze vzteku a strachu zároveň.
,,No... Dobře." šeptla Clara.
Sešly jsme opět schody a vydaly se směrem ke hřbitovu. Hroby byly pořád otevřené, ale nikde nikdo nebyl.
,,Pojď. Zaklepeme na tu boudu." navrhla jsem.
,,Jakou boudu? Jo, dobře."
,,Tady by měl být hrobník."
Prošly jsme kolem hrobů, ale neodvažovaly jsme se do nich nakouknout. Obě jsme nemohly přehlédnout jednu věc - na prvním hrobě bylo napsáno jméno mé zemřelé prababičky, na druhém jméno Lily a na třetím Lukovo jméno. Obě jsme v tu chvíli moc dobře věděly, že jsou tam ty jména vyrytá dost dlouho na to, aby to byl jen nějaký žert.
,,Panebože."
Clara vykřikla.
Já jsme tam jen stála, zhluboka dýchala a po chvíli jsem nemohla popadnout dech.
,,Leo?"
,,Co?"
,,Já chci pryč."
,,Tak už sakra utíkej!" zakřičela jsem a okamžitě se rozeběhla.
Běžely jsme jako o život k zrezivělé hřbitovní bráně. Chtěla jsme vzít za kliku, ale... Bylo zamčeno. Nešlo ji přelézt, jelikož byla pevná a vysoká, jako to tak na hřbitovech bývá z neznámého důvodu.
Clara lapala po dechu a brečela zároveň. Já jsme tam jen nehybně stála s otevřenou pusou a každým nádechem se mi ronily slzy.
,,Rychle k... boudě!" zařvala jsme na Claru, ,,běž!"