Po Tomhle Už Neusneš

Malíř

VII.

Kreslím už odmala. Přestože malování miluju, nikdy jsem se tím nechtěl živit a pravděpodobně si ani nezvyknu na to, že se tím živit musím. Malba je ta jediná věc, ve které můžete vyobrazit své myšlenky bez toho, aniž by si o vás někdo myslel všemožné věci. Čím divnější, tím totiž lepší a to na tom mám nejraději.

Maluju cokoliv, na co mám daný okamžik náladu. Většinou se má témata kříží. Chvíli to je zátiší, pak se zátiší vystřídá s mou přetvořenou verzí La liberté guidant le péuple a někdy si do domu zvu i polonahé modelky z ulice.
Záleží to jen a jen na mém rozpoložení.

Svůj štětec mám dokonale pod kontrolou, každičký pohyb jsou jako perfektní skluzy krasobruslařů na zamrzlém rybníce. Možná, že si tím kompenzuji svůj život, který naopak pod kontrolou nemám.

Malby vykupují obyčejní lidé, většinou jsou to amatérští sběratelé, kteří se svou naivitou, že budu jednou druhý da Vinci, zrujnují. Lituji jich, sám vím, že ta doba nenastane ani dlouho po mé smrti.

Tento den jsem měl však jiný pocit. Zastavila se u mě elegantní dámička, která s sebou měla jakéhosi postaršího muže, jenž se zdál být jejím sluhou. Trochu mě zaskočil fakt, že má v dnešní době někdo vlastního sluhu. Pak jsem si pomyslel přeci proč ne, bohatí lidé si mohou dovolit i modré z nebe na zlatém podnosu.
Vystoupila ze svého nóbl auta přímo do mého skromného ateliéru. Usadila se do pohodlného křesla, které jsem tam připravil speciálně pro ty, kteří mi budou chtít být předlohou.

„Prosím, přála bych si obraz," pravila tiše žena, „chci, abyste mě nakreslil,"

„Samozřejmě, madam. Nechte mě si napsat rezervaci," odpověděl jsem.

„Byla bych radši, kdyby to šlo hned," řekla a odmlčela se.
„Dobře Vám zaplatím," zvážnila.

„V tom případě... Posaďt... Zůstaňte tam, kde jste," znervózněl jsem. Nechtěl jsem vyvolávat konflikt, jakmile jsem odhadl míru její cílevědomosti.

Dále žena nic neříkala. Odložila si.
Vzal jsem své plátno a jednu ze třech palet, které vlastním. Začal jsem malovat.
Všechno šlo jako po másle, její zlatý svetr jsem kreslil poněkud déle, avšak stálo to za to. Zvýraznil jsem její dlouhý krk, udělal jsem ho ještě hubenější. Mnoho malířů v tomto městě, a jsem si jist, že i po celém světě, tohoto triku využívá. Člověku, který mu byl předlohou, to dost lichotí.

Měl jsem hotovou postavu. Byl čas zpodobnit její obličej, ve kterém držela neutrální výraz.
Dal jsem si opět na čas, ale něco mi tu nesedělo. Zastavil jsem se. Tohle se mi nikdy nestává. Druhé oko jsem nakreslil příliš velké, o mnoho větší, než to první. Zkazil jsem to, totálně. Byl jsem naštvaný, ale musel jsem improvizovat. Rozhodl jsem se tedy ženu překvapit. Přes to ono nepovedené oko jsem začal kreslit krásnou rudou růži. Chtěl jsem, aby byla dokonalá, a aby se žena nemohla urazit, že jsem ji tam namaloval.

A taky že byla. Perfektní, výrazná rudá růže místo pravého oka.
Dílo bylo nyní hotové. Ukázal jsem ho ženě a ta se na něj koukla s mírným, ale příjemně překvapeným výrazem ve tváři. Poněkud táhnoucí-se chvíli nic neříkala, tmavýma očima odtajňovala každičký zaschlý pohyb na plátně.

„Je to úžasné. Perfektní. Miluju to." přerušila tím hlasité ticho.

Dala mi za portrét docela velkou částku. Rád jsem přijal takové peníze, obzvláště přes neúplné uspokojení jejího přání.
Odešla. Skončil jsem zase sám v tom skromném, malebném ateliéru.