Spolu

15

„To je tady normální, že tu máte v šest ráno takovej hluk?" ozvalo se vedle mě, když mi u postele zazvonil telefon. Usmála jsem se. Cítila jsem se úžasně, když vedle mě ležela Casuri. Bylo to jako v Centru, když nám bylo 10 a ona se v noci bála, tak spala se mnou v posteli.

Vzala jsem telefon a ozval se v něm velitel: „Omlouvám se, jestli ruším, ale chtěl jsem vám neoficiálně pogratulovat. Celou noc jsme přepočítávali hlasy, ale výsledek se nezměnil. Po korunovaci, která se koná ode dneška za týden, budete oficiálně naší vládkyní."

„Děkuji moc, budu tam," vypadlo ze mě, protože jsem absolutně nevěděla, co říct. Zavěsila jsem a chvíli se nepřítomně dívala do dáli. Potom jsem bleskově vystřelila z postele a začala lítat po pokoji jako splašená.

„Ono se to fakt děje!" vykřikla jsem. Casuri, která mě doteď pozorovala šílet, ke mně přistoupila a objala mě.

„To zvládneme," zašeptala.

„Nejdůležitější otázka. Co si sakra vezmu na sebe?"

„Podíváme se na to, ale musíš mi slíbit, že se uklidníš. Z nás dvou jsem normálně já ta hysterická." Otevřela můj šatník a začala se jím prohrabávat. Po chvíli prohlásila: „Tak teď už chápu. Máš něco, co není pro malý děcko?"

„Jenom to, co jsem si půjčila od mámy."

„Jo, no tak to je to poslední, co bych si na sebe vzala, kdybych se měla stát královnou."

„A co mám teda dělat?"

„Máme ještě týden a za tu dobu se dá vykouzlit spousta krásných věcí," odmlčela se. „Počkej, mám nápad," řekla a vyrazila z mého pokoje.

„Co chceš jako dělat?"

„Improvizovat. Tobě to taky vyšlo." S těmito slovy odešla. Ještě jsem slyšela, jak se loučí s mojí matkou a jak za ní zaklaply dveře. Zůstala jsem sedět na posteli. Nevěděla jsem, kdy se vrátí, a nemohla jsem ani nic udělat, takže jsem šla za matkou do kuchyně.

„Mami?"

„Ano, zlatíčko?"

„Budu královna," vypadlo ze mě nesměle.

Tahle krátká konverzace vlastně působila velmi komicky. Připadala jsem si jako tříletá holčička, která si hraje se svými panenkami na království a chlubí se mamince, jak krásně ten příběh vymyslela. Ale ne, že bych to někdy dělala.

„Já to věděla hned po tvém prvním projevu, že to vyhraješ. Je neskutečné, jak jsi dospěla. Jsem na tebe moc pyšná," objala mě. Vlastně to vůbec nepůsobilo, že se bavíme o něčem tak důležitém. To jsem na svojí matce obdivovala. Jistě uvnitř cítila mnohem víc, než dávala najevo, ale věděla, že se vždy při takových momentech cítím nesvá.

---

Uběhl týden, kdy jsme se všichni smiřovali se svou situací. Já bohužel už měla nějaké povinnosti. Například jsem se musela pořádně obeznámit se stavem ostrova a sepsat svůj vládcovský program.

Poté nastal den D. Od rána jsem byla velmi nervózní a ještě to podpořila má matka, když mi přinesla snad dvacet různých líčidel, o nichž jsem absolutně netušila, jak se používají. Podala mi je společně s malým zrcátkem a posadila se vedle mě. Chvíli jsem si vše prohlížela, ale poté jsem rezignovaně prohlásila: „A mohla bys mě prosím nalíčit ty? V Centru jsme nic takového neměli." Kývla a poté se radostně se chopila prvního produktu a začala mi ho nanášet na obličej.

Celé to trvalo asi patnáct minut, ale naštěstí mě zachránilo zazvonění u dveří. Šla jsem otevřít a stála tam Casuri.

„Tobě to fakt sluší," prohlédla si mě.

„Moje práce," řekla matka a mrkla na mě.

„Tak co máš?" zeptala jsem se naléhavě. Šaty mi nakonec šila Casuřina kamarádka a měly být hotové až dnes.

„Neboj se, vypadají nádherně. Ale musela jsem se vloupat k nám domů, abych našla něco pro sebe. Když víš kam jít, dají se tam najít i nějaké slušné kousky. Matka tam naštěstí nebyla."

„Co stalo mezi tebou a tvojí matkou?" zeptala se matka. S Casuri jsme se na sebe podívaly. Rozhodně teď nebyl ten nejlepší moment něco takového říkat, ale jelikož jsme se odhodlávaly už celý týden a teď na to přišla řeč, šly jsme do toho.

„Víš, mami, musíme ti něco říct." Sedly jsme si naproti ní ke stolu a chytly jsme se za ruce. Zhluboka jsem se nadechla a řekla: „Já... nejsem tak úplně na kluky." Zavřela jsem oči. I když jsem věděla, že matka s tím bude asi v pohodě, bála jsem se její reakce.

„Jo, to už vím."

„Jak to můžeš vědět?" vyhrkla jsem.

„Justin vás před týdnem viděl spolu. Chtěla jsem vám ale dát prostor, abyste mi to řekly samy," odpověděla.

„A můžu se zeptat, při jaké příležitosti nás Justin viděl?" pronesla nesměle Cas.

„Řeknu jenom: Moc vám to, holky, přeju a ráda bych pomohla s přípravami na svatbu, až někdo normální, myslím tebe, Roso, zruší ten nesmyslný zákon. A ukaž mi prstýnek." Opět jsem otevřela oči. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšela, ale poslušně jsem jí podala ruku, „Hezky jsi ho vybrala, Casuri."

„Děkuji moc, paní Cittová."

„Ale stále jste mi neodpověděly na moji otázku."

„No, matka mě vyhodila z domu. Představovala si vedle mě někoho trochu jiného."

„Kdo je lepší než má dcera?" zasmála se. A kdo by věřil, že z tak nepříjemného momentu, vyjde tak příjemná konverzace?

„Teď bychom vás ale měly připravit," obrátila se na Cas, která poté z tašky vytáhla šaty. Usmála jsem se. Cítila jsem hrdost na svou matku, ale zároveň mi bylo líto, že Casuri takové štěstí neměla.

Moje šaty byly dlouhé tmavě modré se spoustou malých třpytivých hvězdiček. Vypadaly jako noční obloha a byly opravdu nádherné. Oblékla jsem si je a podívala se do zrcadla. Spolu s líčením, které se k nim perfektně hodilo, jako by už předtím matka přesně věděla, jaké šaty budu mít, jsem se líbila dokonce i sama sobě.

Casuřiny šaty byly světle růžové a vypadala v nich jako princezna. Matka jí půjčila svá líčidla, která ale zvládla použít i bez její pomoci. Při pohledu na ni, jsem si připadala trochu trapně, protože jsem matku potom ještě požádala, aby mi udělala nějaký hezký účes, a Cas zvládla vše sama.

Když jsme byly hotové, byl už čas jít, takže jsme ještě nabraly bratra a společně jsme vyrazili. Moje nervozita stoupala, ale Cas mě celou cestu držela za ruku, což mi dodávalo trochu odvahy.

Dorazili jsme na náměstí a hned, jak mě velitel spatřil, vydal se mým směrem.

„Vaše Veličensvo, vítám vás. Vypadáte úchvatně," uklonil se.

„Prosím vás, přestaňte s těmi zdvořilostmi. Vždyť ještě před pár týdny jste mi byl nadřízený."

„Je mou povinností sloužit své královně a podle toho se k vám také budu chovat." Když jsem si vzpomněla, jak se poté zachoval k mému předchůdci, trochu mě zamrazilo.

„No dobře, ale tak s tím alespoň vydržte, než budu mít oficiálně korunu na hlavě."

„Jak si přejete," odmlčel se, „Tak se do toho dáme," prohlásil a pokynul mi, abych šla s ním. Casuri, matka a bratr mě následovali.