Spolu

7

„Náš pan král před svou smrtí..., tak a už jste to slyšeli. Bohužel, pan král Varius III. je přesně od 12:24 hodin dnešního dne mrtev. Čest jeho památce. No tak tedy, náš pan král před svou smrtí, udělal spoustu věcí, ať už špatných, nebo dobrých." Přes malé okýnko jsem viděla, jak se k nám řítí davy strážníků, na což jsem ihned upozornila velitele. Ten konečně poprvé promluvil: „Mluví k vám váš velitel. Než dojde k nějakým bojům, nechte tady Zukara mluvit. Chystá se vám říct důležité informace. To, že náš pan král zemřel, je pravdou, ale já stále vykonávám funkci vašeho velitele, takže budete poslouchat mé rozkazy." Z chodby se ozvaly nesouhlasné výkřiky, proto velitel pokračoval: „Jak víte, máte v sobě čipy, kterými se s vámi pan král dorozumíval. Ale mají i jinou funkci. Jediným stiskem tlačítka, které mám teď v kompetenci já, mohou uspat, nebo dokonce usmrtit jejich majitele, takže vám radím, abyste se chovali rozvážně a poslechli si tohoto mladého muže."

„Děkuji, pane veliteli. Já bych vám totiž nyní rád řekl o všem, co náš pan král udělal. Začněme tím dobrým. Jak jistě víte, před lety nás zasáhla přírodní katastrofa, před kterou nás pan král ochránil. V nejhorších chvílích ubytoval obyvatele Searthu v bunkru, poté nám finančně pomáhal na stavbě nových domů a samozřejmě dal lidem práci, jídlo a dětem postavil toto Centrum, které je mělo vzdělávat a připravit na boj. A teď se bohužel dostáváme k tomu špatnému. Tímto dojmem totiž opravdu Centrum na počátku působilo a nejsem si jist, jestli učitelé a strážníci věděli, jaký byl jeho opravdový záměr. Důležité ale je, že studenti a hlavně jejich rodiče, o tom neměli ani zdání a někteří stále nemají. Takže ještě jednou pro všechny, kteří marně věřili panu králi: My všichni jsme byli pouze loutky. Studenti měli sloužit jako vojáci do armády, která měla dobýt pro pana krále celý svět, a zaměstnanci Centra tomu pouze přihlíželi, nebo napomáhali. Co si myslíte, že by se s vámi stalo, kdyby se mu opravdu povedlo dobýt území, která chtěl? Je jasné, že by vás potom už nepotřeboval a klidně by vás poslal i na smrt." Znovu jsem pohlédla z okénka. Tentokrát se situace zdála uklidněná. Strážníci naslouchali a za nimi jsem viděla celé zástupy studentů.

„Tímto jsme si otevřeli rovnou další téma, o kterém někteří možná také vůbec netuší, a to je to, co se dělo přímo tady, uvnitř Centra. K tomu ale už budu potřebovat pomoc od další studentky, Rosany 3478, která to zažila na vlastní kůži." Otočil mikrofon na mě a já vytřeštila oči. Mluvil tak dlouho a tak dobře, že jsem zapomněla, že se ode mě taky něco očekává. Moje odvaha, která se objevovala v boji, se ztrácela, když jsem měla promluvit. O tom by mohla Casuri vyprávět.

Naposledy jsem zvedla hlavu k okénku a na chvíli se mi zdálo, že jsem ji v davu zahlédla. Mohl to být jen klam, ale uklidnilo mě to.

„Tak tedy, dobrý den. Já jsem Rosa, přeživší jednoho z trestů, který je zde v Centru velmi běžný, a to je trest smrti. Slyšeli jste dobře. Hned vám to vysvětlím, ale půjdeme pěkně od začátku. Každý z vás, ať už jste student, učitel, či strážník, máte v počítači pana ředitele svou vlastní složku. Jsou tam o vás různé záznamy, které se tam přenáší přímo z vašeho čipu. Každý má dohromady 10 bodů, které ztrácí za různé přestupky. Že jste něco provedli, poznáte tak, že vám čip zabliká a někdy jste dokonce zavoláni do ředitelny. Pokud tady někdo z vás stále má 10 bodů, tak vám ze srdce gratuluju, ale nechápu, jak jste to dokázali. Já jsem se jednoho dne dostala na nulu, jak už přede mnou velká spousta lidí. No a co se potom stane? Z ředitelny jste rovnou odvlečeni do sklepa, kde vám vyříznou čip a usmrtí vás neznámou látkou. Poté vás s vašimi věcmi hodí na skladiště mrtvol, aby po vás nezbyla žádná stopa. Já a moje kamarádka Casuri jsme díky Zukarovi a panu veliteli přežily. Několik dní jsme žily ve tmě na skladišti mrtvol a nedovedete si ani představit, kolik lidí už zemřelo porušením pravidel, která, promiňte mi ten výraz, jsou prostě stupidní. Právě jsem porušila pravidlo číslo 6. Vidíte, jak je to tady lehké se stát mrtvolou?" Hlasy na chodbě se opět zvedly, ale velitel je usměrnil.

„Moc mě mrzí, že jsme nemohli zachránit i další lidi, kteří tento systém nepřežili. Jestli mi nevěříte, že se tu taková zvěrstva dějí, budete mít možnost se za chvíli na vlastní oči do skladiště mrtvol podívat. Ale myslím si, že většina z vás, hlavně strážníků, o tom už ví. Děkuji, to je asi vše, co bych k tomu chtěla říct." Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem vidět, jak se na mě všichni skrz to malé okénko dívají.

„Nyní vám povím, co se bude dít dál. Protože takhle tady už žít nebudeme," prohlásil velitel. Najednou se mi z toho všeho udělalo špatně. Ředitel je mrtvý. Možná se dostanu ven z Centra. Všechny ty úžasné zprávy, které jsem se v posledních chvílích dozvěděla, na mě dolehly. Náhle jsem si nemohla představit, jak budu někde jinde. Chtělo se mi zvracet a to hlavně z mých myšlenek. Tak dlouho jsem tu trpěla, dokonce jsem málem umřela, kdyby mě nezachránili, a já teď myslím na to, že si nedovedu představit, že by to bylo jinak? Že by mi najednou možná nehrozilo každodenní nebezpečí?

Zvedla jsem se a na chvíli odešla do ředitelny. Opřela jsem se o zeď a zhluboka dýchala. Pohlédla jsem do rohu, kde ležel ředitel. Z jeho rány na krku mu ještě crčela krev. Upřeně jsem se na něj dívala. To že se mi nehnusil pohled na krev, ze mě udělal on.

„Máte přesně to, co jste chtěl, pane králi. Pamatujete si, jak jste řekl: ‚Abyste dosáhli svého, musíte jít přes mrtvoly'? Tak tohle je přesně ten moment. Udělal jste z nás skvělé bojovníky, jen se vám to trochu vymstilo," prohlásila jsem a trochu se usmála. Poté jsem se opět vrátila do vedlejší místnosti, kde velitel už vysvětloval náš další postup.