Spolu

3

Otevřela jsem oči, ale nic jsem neviděla. Všude byla úplná tma a byl tu cítit hrozný zápach. Snažila jsem se rozpomenout, jak jsem se sem dostala, ale hlavou mi létaly jen záblesky vzpomínek.

Seděla jsem připoutaná v křesle, podobném jako je v ředitelně, s jediným rozdílem, že v této místnosti bylo šero a nebyla moc prostorná. U dveří stál jeden strážník a nade mnou se skláněl velitel stráže, ten, který byl předtím v ředitelně. Držel v ruce injekční stříkačku.

To musela být určitě místnost ve sklepě. Popravovací místnost. Ale jak to, že jsem živá?

„Zukar," zašeptal mi strážník do ucha, než do mě vbodl injekci.

Nyní mi to už dávalo větší smysl. To, jak jsem Zuka zahlédla, jak míří do ředitelny a skutečnost, že jsem živá. Určitě využil situace a na něčem se s velitelem domluvil.

Nyní jsem se jistě nacházela ve skladu mrtvol. Při té myšlence mi přejel mráz po zádech. Bůhví, kolik těl mě teď obklopuje. V tu chvíli mi to začalo čím dál víc docházet. Pro všechny jsem byla mrtvá. Nikdo mě nebude hledat. Umřu zde pravděpodobně hlady. Jediní, kdo o mně ví, jsou Zukar a velitel stráže. A pokud velitele napráskal ten, co hlídal vchod, možná mě sem za chvíli přijde někdo dodělat.

Pokusila jsem se posadit. Bolela mě hlava, jednu ruku jsem měla, zřejmě po injekci, bez citu, a bylo mi trochu na zvracení, ale to mohlo být z toho alkoholu, který jsem předtím vypila. Začala jsem kolem sebe šátrat rukou, kterou jsem mohla hýbat, jestli se tu nenachází nějaká užitečná věc, co není mrtvé tělo. Nemusela jsem se natahovat moc daleko, abych na něco natrefila. Po hmatu jsem zjistila, že se jedná o zavazadlo a vedle něj bylo hned další. Hned jsem se cítila mnohem lépe. Tedy přiměřeně k tomu, že jsem byla zavřená v místnosti s hromadou mrtvol. Jestli sem spolu s mrtvolami pohřbívali i jejich věci, mohlo by tu být i jídlo. Minimálně moje taška skrývala spoustu potřebných věcí.

Zvedla jsem se na čtyři, abych se mohla snáze pohybovat a pomalu začala ohledávat všechny tašky s nadějí, že narazím na tu svoji. Země pode mnou byla trochu navlhlá, ale ještě jsem se neodvážila postavit, kvůli bolesti hlavy.

Přede mnou se objevila překážka. Opatrně jsem ji ohmatala a malinko vyjekla, když jsem rozpoznala lidskou ruku. Rychle jsem si zacpala pusu. Nemohla jsem si dovolit vydat ani hlásku. Určitě před dveřmi stál strážník. Dále jsem se mrtvoly už nedotýkala a radši se jí vyhnula. Tašky jsem prohledávala ještě asi deset minut, ale potom jsem to vzdala. Mohly jich tady být stovky.

Lehla jsem si, jednou měkkou taškou jsem si podložila hlavu a snažila se nemyslet na to, kde jsem. Až teď jsem ucítila, že mi něco teče po znecitlivělé ruce. Sáhla jsem na místo, kde měl být můj čip, ale nic se nerozsvítilo. Místo toho jsem ucítila krev na svých prstech. Jak jsem si mohla myslet, že mi místo po vyříznutém čipu ošetří? Na mrtvole přece nebudou plýtvat. Naštěstí čip nebyl zabudován tak hluboko, takže krvácení nebylo tak velké. Většina lidí z Centra měla v tašce lékárničku, takže bylo snadné jednu najít. Potom jsem ránu vyčistila a obvázala, aby krev neprosakovala. Začaly se mi klížit oči, takže jsem se už o nic nepokoušela a dovolila si usnout.

Probudil mě šramot a pronikavé světlo, před kterým jsem si musela zakrýt oči. Nemohla jsem zaostřit na osobu ve dveřích, ale zřejmě nesla další mrtvolu na skládku, což se mi potvrdilo přidáním dalšího zavazadla do řady. Počkala jsem, až odejde, a potom jsem se vrhla na místo, kam mrtvolu položil. Připadala jsem si trapně, když jsem ji začala ohmatávat, i když jsem neměla proč.

Ty vlasy. Okamžitě jsem poznala, komu patří. Srdce mi začalo bít tak rychle, jako by už dále nechtělo být mojí součástí, když jsem jí opatrně přikládala ruku na krk, abych zjistila, jestli je opravdu mrtvá. Hned, jak jsem ucítila první tep jejího srdce, který byl mnohem klidnější než ten můj, začala jsem brečet štěstím. Je tu se mnou další živý člověk. Nebudu tu sama. Chytila jsem ji za ruku. Potřebovala jsem cítit, že tu je. Že žije.

Chvíli jsem u ní jen tak seděla a rukou jí hladila po tváři, ale poté jsem začala pracovat. Nyní jsem měla mnohem větší motivaci nashromáždit co nejvíce jídla a jiných potřebných věcí, ale nejprve jsem jí samozřejmě ošetřila její ránu po čipu.

Teď, když už jsem věděla, kam se vydat, bylo mnohem snazší najít moje i její zavazadlo, které jsem okamžitě zkontrolovala. Zdálo se, že tam nic nechybělo. Strážníci dokonce ani nepřišli na mou tajnou kapsu. Překvapilo mě to. Většinou bývali velmi podezíraví a vše důkladně prohledávali. Zřejmě měl ředitel ve veliteli stráže opravdu velkou důvěru.

Zase jsem si lehla. Tentokrát jsem ale už nemohla usnout. Prsty jsem poklepávala na zavazadlo vedle sebe, druhou rukou jsem držela Casuri za tu její a čekala jsem, až se probudí. Nemohla jsem se dočkat. Ale bohužel jsem nevěděla, jak dlouho trvalo, než jsem se probrala já.

Cukla jsem sebou, když jsem ucítila, že se její ruka trochu pohnula. Nevěděla jsem, jestli se mi to pouze nezdá, proto jsem zašeptala: „Cas?" Bylo těžké odhadnout, jestli to byl jen výplod mé fantazie, nebo se opravdu začala probouzet, zvláště když jsem v té tmě nic neviděla.

„Roso?" uslyšela jsem slabé zasténání, „kde to jsme? Takhle to vypadá, když je člověk po smrti?" Pohladila jsem ji po vlasech.

„Ne. Tedy nevím. Ale mrtvá nejsi, ani já ne." Musela jsem se usmát. Byla jsem tak ráda, že zase slyším její opravdový hlas, nejen ten, co mi stále zněl v představách. I po pár hodinách či dnech odloučení jsem začala mít pocit, že se mi vzdaluje. Bála jsem se, že se její hlas i tvář budou postupně měnit, až v nich nezbude už ani špetka původní Casuri. Proto jsem se usmívala. Moje Cas byla zase zpátky.

„Už jsem chtěla podat stížnost na to, že v nebi šetří s osvětlením." Tohle mě na ní vždy fascinovalo. I když se cítila nejhůře, vždy mi dokázala pozvednout náladu jejími řečmi. Brala to jako své poslání. Často trpěla depresemi, ale nikdy mě tím nechtěla zatěžovat, proto vždy nějak zavtipkovala. I nyní jsem v jejím hlase slyšela stopy bolesti. Dokázala jsem rozeznat, kdy je opravdu šťastná a kdy to jenom hraje. Tma byla v tomto kouzelná. Dokázala odkrýt tajemství, která by za světla každému unikla.