Spolu

9

Dostala jsem se s Dellore až na konec chodby k velkým dveřím. Zhluboka jsem se nadechla a zeptala se: „Tak co, Dellore? Jsi připravená se podívat ven?" V jejích očích se zablesklo a vypadalo to, jako by na chvíli zapomněla, že její sestra teď bojuje o život. Vesele se usmála a kývla na mě. Přestože toho už jistě za svůj život prožila hodně, teď jsem jí trochu záviděla. Uvědomila jsem si, že kdybych byla mladší, věci by ke mně možná nedoléhaly v takové míře jako teď. Jako by si mozek dětí kolem sebe stavěl bariéru, která chrání jejich psychiku a odráží většinu zlých věcí, zatímco ta moje už zmizela. My starší si ji už musíme uměle vytvořit sami.

Opět jsem se podívala na Dellore, která s napětím očekávala, jaké to asi bude venku. Pomalým pohybem jsem se přiblížila ke klice a stiskla ji. První, co mě udeřilo do očí, bylo prudké sluneční světlo, které mě na chvíli oslepilo. Trvalo, než jsem začala vnímat první obrysy toho, co se přede mnou rozkládalo.

Jako první jsem uviděla velký košatý strom, pod kterým už sedělo pár propuštěných studentů. To musí být ten strom, u jehož sazeničky se sešly stovky lidí ze Saertu a který měl symbolizovat obnovení života po apokalypse. Sázeli jsme ho jen pár týdnů před tím, než nás všechny zavřeli do Centra. Nemohla jsem uvěřit, že vyrostl tak moc. Pro mě to teď byl symbol toho, jak mi mé dětství proklouzlo mezi prsty. Slzy se mi draly do očí, ale zvládla jsem je přemoci.

„Dellore, vidíš ten velký strom před námi?" Kývla, „Pamatuju si ho ještě jako docela malý třesoucí se stromeček, který vypadal, že nepřežije první zimu. A podívej se na něj, jak je teď velký a silný." Cítila jsem takové zvláštní spojení mezi tím, co jsem řekla o tom stromu a o sobě v Centru. To je vlastně jediná věc, za kterou jsem Centru vděčná. Udělalo ze mě silnou osobnost.

„Páni. Nevěděla jsem, že jsi tak stará." Zasmála jsem se a odpověděla: „No, asi už to tak bude. Jsem stará."

Sedly jsme si společně pod strom a pozorovaly, jak se studenti prohánějí po louce. Zalil mě pocit štěstí, že děti zase mají možnost být dětmi.

„Nechceš si jít s nimi hrát?"

„Jen když půjdeš ty."

„Já jsem na to už... moc stará. Jak jsi před chvílí řekla."

„Tak to já tu zůstanu s tebou." Položila mi hlavu na rameno a já jí pohladila po vlasech. Na chvíli jsem se cítila jako matka. A nebyl to špatný pocit. Bylo hezké se podílet o věci, které se staly před Centrem, s někým, kdo si na tu dobu nepamatoval. Vzhledem k tomu, že se Dellore mé příběhy líbily, zavzpomínala jsem si na staré dobré časy.

Byl jeden z těch krásných dní, kdy jsme byly s Casuri celý den spolu. V takové dny jsme si vždycky zalezly do mého pokojíčku a stavěly si z dek, které jsme našly v domě, malý stan. V něm jsme se cítily bezpečně a dokázaly jsme si v něm hodiny hrát na rodinu, která se schovává před příšerami tam venku. Možná kdybychom se ten osudný den schovaly líp, neodvlekli by nás do Centra.

Nad touhle myšlenkou jsem se zasmála. Je jasné, že by nás i tak vzali. Ale ten fakt, že jsme si hrály na to, že se schováváme před příšerami, a přitom přesně takové příšery nás další den odvedly, mě přišel k smíchu.

Po chvíli do našeho pokoje přišel Justin. Normálně nás při našich hrách nevyrušoval. Vstoupil a řekl: „Rosi, mám pro tebe překvápko." Okamžitě jsem vyskočila na nohy. Milovala jsem překvapení. Tedy do toho osudného dne jsem je milovala. Dal mi malý dáreček, velmi zdobně zabalený. Rychle jsem ho rozbalila a v něm objevila malou figurku dinosaura. Tu, kterou jsem poté ztratila na cestě do Centra.

„Děkuju," objala jsem ho, „Ale proč? Vždyť nemám narozeniny." V jeho tváři se objevil výraz, který jsem tehdy nedokázala rozluštit, nyní je mi ale naprosto jasný. On věděl, že mě mají další den odvést, ale nic mi neřekl.

„To je dáreček jen tak. Mám tě rád, sestřičko," řekl a potom odešel.

Na tento moment jsem nevzpomínala už dlouhou dobu, protože mě bolelo, že jsem se s ním neviděla už tak dlouho. On byl teď určitě někde v pracovním centru.

„Za chvíli ho zase uvidíš," utěšila mě Dellore.

„Děkuju ti. Ani nevíš, co to pro mě znamená." Chtěla jsem říct něco uklidňujícího o Casuri, ale došlo mi, že je dobře, že na to na chvíli nemyslí, takže jsem jí to radši nepřipomínala.

Další den mě maminka probudila nezvykle brzo.

„Rosinko, vstávej, dneska je tvůj velký den. Jdeš do nové školy."

„Do nové? Ale proč? Já chci do té staré. Vždyť tam se mnou chodí Casuri," protestovala jsem.

„Tahle škola bude pro tebe lepší. A neboj, Casuri tam jde taky." To mě na chvíli uklidnilo. Celkem bez protestů jsem se oblékla, i když jsem byla neustále popoháněná.

Maminka mě vyprovodila před dům, poté přišel i Justin a tatínek, který mi přinesl velkou tašku. Divila jsem se, proč potřebuju tak velké zavazadlo, a tatínek mi odpověděl: „Víš, zlatíčko, ty v té škole budeš i spát. Ale bude to tam skvělé, slibuju. Budeš tam mít všechny kamarády a naučíš se tam spoustu užitečných věcí."

„A to nikdy nebudu tady doma?" V tu chvíli jsem propukla v pláč.

„Ani se nenaděješ a už tu zase budeš." V jeho hlase byla slyšet bolest. Políbil mě na čelo, stejně tak udělal i bráška a maminka.

Události dalších pár vteřin se mi stále zjevují ve snech. Velké ruce mě uchopují do náručí, já křičím, kopu kolem sebe a koušu, poté upouštím figurku dinosaura, kterou jsem do té doby silně tiskla v ruce, křičím ještě víc a poté si už nic nepamatuju.

Probrala jsem se až ve velké místnosti, kde bylo spoustu dalších dětí. Všechny brečely po svých domovech stejně jako já.

„Já si nic ze svého prvního dne nepamatuju," řekla Dellore zarmouceně.

„To bude asi tím, že jsi byla o čtyři roky mladší než já, když jsem sem nastupovala. A na školku si pamatuješ?" O školce, která také patřila k Centru a měla to být jakási přípravka, jsem slyšela jen z doslechu. Prý tam dávali všechny děti, kterým ještě nebylo šest.

„Jo, tam to bylo super," usmála se. Vlastně až do letošního slavnostního dne to bylo super," posmutněla. Pohladila jsem ji po vlasech. Nebylo nic, čemu bych rozuměla víc než zklamání z Centra.

Touto kapitolou jsme se dostali do půlky této knížky. Děkuji, že ji stále čtete.
janinka123