Spolu

2

Dnes nám vedení poprvé dovolilo vlastní oslavu. Nadšeně se rozhodně netvářili, ale protože jsme už dosáhli plnoletosti, udělali výjimku. Celá naše parta se sešla ve slavnostní hale. Byli jsme samozřejmě pod neustálým dozorem, ale to nám tentokrát moc nevadilo. V místnosti bylo celkem pět kamer a k tomu tři strážníci. Dokonce nám jeden z nich dovolil i flašku s alkoholem. Alkohol u nás oficiálně nebyl zakázán. Podmínka ale byla, neukázat svou slabost další den na tréninku. Bitky mezi studenty jim taky moc nevadily. Vedení to bralo jen jako další výcvik v boji.

Celý náš ročník si sedl do kruhu. Povídali jsme si, samozřejmě tak, abychom neporušovali pravidla, a posílali si lahev s alkoholem. Když se ke mně dostala už počtvrté, cítila jsem se trochu divně. Nebyla jsem vůbec zvyklá pít, takže i po takové trošce jsem začala mít pocit, že se svět kolem mě točí, a nedokázala jsem se soustředit na debatu. Potom Avan a Oracus z vedlejšího pokoje vytáhli kartičky s otázkami a úkoly, aby byla zábava.

První si losoval úkol Avan. Měl si sundat tričko. To byla u nás celkem odvážná věc. Uniformu jsme si směli sundávat jen na pokojích a navíc byli v místnosti další kluci, u nichž by to, podle slov našeho pana ředitele, mohlo vyvolat „zmatenost v sexuální orientaci". On to i přesto, že právě porušoval dvě pravidla, risknul a tričko si sundal. Vzhledem k tomu, že jeho čip nezačal blikat s oznámením, že se má dostavit do ředitelny, asi bylo vedení dnes chápavější. Oracus si vylosoval otázku: „Měl jsi někdy sex?" Odpověděl, že ano, ale předpokládám, že si chtěl jenom šplhnout u vedení. Rádi slyšeli, že někdo začal pracovat na dítěti už předtím, než to měl podle pravidel nařízeno.

Čím víc se to ke mně blížilo, tím víc jsem byla nervóznější a také opilejší. Na řadu přišla Casuri, která seděla hned vedle mě. Dostala otázku: „Vynesla jsi někdy z jídelny jídlo v kapsách?" Zase trochu ošemetná věc. Děláme to všichni a myslím, že o tom vedení ví. Možná někdy udělá přepadovku a všechno jídlo nám sebere. Například já mám v tajné kapse mého batohu celkem slušnou zásobu trvanlivých věcí. Casuri chvíli přemýšlela, ale nakonec se rozhodla říct pravdu.

Byla jsem na Avana s Oracem trochu naštvaná. Myslela jsem, že jsou natolik rozumní, aby tuto hru přizpůsobili našim pravidlům, i když to by byla asi opravdu nudná hra. Našim pravidlům se nic přizpůsobit nedá. Nadechla jsem se a s krátkou modlitbou, aby to bylo něco normálního, jsem si přečetla svou kartičku. Stálo tam: „Líbej člověka po své pravici na rty po 5 vteřin." Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že kdybych toto splnila, budu do pár minut mrtvá. Seděla tam totiž Casuri. Přečetla jsem otázku nahlas a poté jsme se na sebe s Cas podívaly. V jejích očích jsem uviděla strach. Otočila jsem se zpět na ostatní. Všichni se snažili nijak nereagovat, ale zdálo se mi, jako by se báli pohnout. Podívala jsem se na Zukara, který na mě upřeně hleděl.

„Nedělej to," zašeptal zlomeně. Zavřela jsem oči. Najednou jsem v sobě zase cítila tu touhu po vzpouře. Všichni svůj úkol splnili a nic se nestalo, i když to bylo proti pravidlům, tak proč bych to neměla splnit i já? V těchto momentech se ve mně vždy probudila ta bojovnice, kterou se ze mě ředitel snažil vychovat. Bojovnice, která se nikdy nevzdává. Najednou jsem se k ní blížila svými rty, stále se zavřenýma očima, abych neviděla tu bolest, co se jí zračila v očích. Asi by mě to také zlomilo. Mé rty se dotkly jejích a náhle jsem pocítila volnost. Nevím, jestli to Cas měla v plánu, ale její hebké rty se pootevřely a já do nich tak mohla proniknout svým jazykem. Když problém, tak pořádný. Ucítila jsem slzu, která pomalu stékala z jejího oka, až k jejím rtům.

„Už je to pět vteřin," ohlásil Oracus a já se od ní pomalu odtáhla. Otevřela jsem oči a podívala jsem se do jejích. Nyní už se z nich nic vyčíst nedalo. Utřela jsem jí slzu, která si nyní našla cestičku až k bradě a pošeptala jsem: „To zvládneme." Nestačila jsem se ani otočit zpět do kruhu, když nám oběma začaly zlověstně blikat čipy.

„Musíme do ředitelny," řekla jsem omluvným tónem, jako by nikdo neviděl, co se právě stalo, a nevěděl, proč nás tam volají. Obě jsme se zvedly a zahlédla jsem, že se zvedl i Zukar. Pravděpodobně ho to hodně vzalo. Kdyby se tohle stalo bezproblémovému člověku, jako je on, vyvázl by z toho jen s varováním, strhnutím bodu a zopakováním pravidel a slibu. Ale já, ten nejproblémovější člověk z našeho ročníku, komu bylo strženo už tolik bodů, že se rychle blíží k nule, z toho už tak dobře nevyváznu. Šly jsme velmi pomalu, ale za celou cestu jsme spolu neprohodily ani slovo. Normálně jsme se mohly bavit hodiny a nedošla nám témata, ale tentokrát to opravdu nebyla ta chvíle, kdy bychom měly chuť se smát nad vtipnými historkami z oběda. Tohle byla vážná situace, do které jsem nás dostala já. Ještě předtím, než jsme vstoupily do ředitelny, jsem si všimla Zukara, který se pomalu ploužil za námi. Nevím, co měl za lubem, ale ani trochu se mi to nelíbilo.

„Roso, už zase vy," přivítal mě velitel stráže. Z celého vedení jsem ho měla nejradši a jako jediný mi říkal mým jménem. Pod tou kamennou tváří, co měl kvůli řediteli, se přece jen skrývalo trochu lidskosti.

„Koukám, že sis dneska vzala posilu." Neměla jsem zrovna náladu na to nějak reagovat. Při jiných problémech jsem zvládala klidně i vtipkovat a něco odvětit, ale dneska byla situace vážná. A kvůli Casuri jsem se musela snažit. Nechtěla jsem, aby měla i ona problémy.

„Dobrý den, pane. Sláva Centru!" pozdravily jsme jednohlasně. Toto byl normálně projev úcty k Centru, ale nevím, jestli to ode mě dnes nevzal spíš jako další součást vzpoury.

„3478, jste si vědoma toho, že jste hrubě porušila pravidla, a to jen několik hodin potom, co jste složila slib?" začal ředitel.

„Ano, pane," řekla jsem již naučenou větu, „omlouvám se, pane."

„Tolikrát jsem vás varoval. Měla jste několik let na to, abyste si to rozmyslela. Jenže vy ne. Myslíte si, že vás tady potřebujeme?"

„Ne, pane."

„Ano, správně. My potřebujeme rozšiřovat lidskou rasu o další generace, které po nás budou žít na Zemi. A když nedokážete splnit nic z toho, co po vás chceme, jste pro nás obě k ničemu."

„Casuri je těhotná!" vypadlo ze mě. V tu chvíli mě nic jiného nenapadlo. Hned jsem si uvědomila, že to je špatný nápad, ale v tu chvíli se mi to zdálo jako příležitost, jak jí prodloužit život alespoň o chvíli. Ještě jsem stihla zahlédnout, jak se na mě Cas překvapeně podívala, a ředitel něco zagestikuloval na osobu stojící za mnou, načež jsem ucítila bodnutí v krku, které mě okamžitě uspalo. Věděla jsem, že mě někam táhnou, ale nemohla jsem nic dělat.