Ledové dýky

14

!POSLENÍ DÍL!

Na stadionu vládne nadšení. Prolíná se ale se smutkem. Právě dohrála národní hymna, medaile se blýskají. Na mnoha tvářích se objevují slzy. Na českých jsou to bohužel slzy smutku. Společně s Dahy a Vil vestoje tleskám. Jedno se tomuto zápasu nedá upřít. Byl divácky absolutně dokonalý. Tohle byl ten pravý hokej. Hra, při které vás v zádech mrazí, ačkoli za to zima nemůže, srdce vám vynechává pravidelné údery, tváře se vám rozpalují napětím. Vyloučení je málo, potyček taktéž. Tohle je to, co znamená hokej. Hokej ale také znamená jen jednoho vítěze. A tím je pro tentokrát Rusko. Co na tom, že už teď se sportovní noviny plní informacemi o tom, jaký je to pro český tým úspěch. Na čtvrté místo není nikdo hrdý. Teď stoprocentně ne.

"Půjdeme dolů?" ptám se Dahy a Vil. Souhlasí. Prodíráme se davem návštěvníků. Díky našim speciálním kartám se v klidu dostáváme do pánské šatny. Jsme samy.
"Jak sis užila volno?" ptá se Vil, aby přerušila ticho.
"Docela fajn," usmívám se upřímně. "Prý je tady máma," nadhazuji. Ještě jsem ji neviděla.
"Je," kýve hlavou Dahy. "Docela se divím, žes ji tady neviděla. Beztak ji někde potkáš."
Automaticky kývu hlavou. Přemýšlím, co asi bude chtít vědět. Jsem přesvědčená, že toho bude tolik, že ani nemá smysl se nad tím zamýšlet. Zavírám oči a nasávám vůni hokeje. Propocená trička, vlhkost, smíšená se sladkou vůní sušenek a bonbonů.
"Máš u nás zbytek svých věcí," říká Dahy. "Uklidili jsme to z tvého pokoje a jelikož přijela navíc jedna členka rodiny našich hokejistů, ubytovala se tam."
"Tak to dík," usmívám se na ni. "Vyzvednu si to."
"V pohodě," mávme rukou Dahy. "Máme na výběr. Buď pojedem vlakem po vlastní ose nebo se prý vejdeme do reprezentačního vlaku. Čím chceš jet?"
Nechce se mi do téhle debaty. Moje rozhodnutí totiž pravděpodobně nebude úplně oceňováno. Ale nevyhnu se tomu.
"Já tady zůstanu," odvažuji se to říct. Dahy a Vil vystřeluje obočí až do vlasů.
"Zůstáváš?" přesvědčuje si Vil.
"Jo," kývu hlavou. Vil s Dahy na sebe hledí. Čekám, co z nich vypadne.
"Odpusť mi ten blbej dotaz," začíná Vil. "Ale co tě na Tadeášovi tolik bere? Já neříkám, že... ale to je fuk. Co, Kristl?"
Dívám se na ni vážným pohledem. Srdce mi tluče. Už už otvírám pusu abych jí všechno objasnila, ale zachraňují mě hokejisti, vracející se do kabiny. Na jejich tvářích hrají zklamané pohledy. Nedivím se. Částečně je chápu. Také jsem zažila pocit dobrého, ale prohraného zápasu. Sice ne na takovéto úrovni, ale přeci.
"Škoda," krčím rameny a vstávám z lavičky, abych ji uvolnila náležícímu hráči. Kubalda si sedá a poklepává rukou vedle sebe. S díky si sedám zpět.
"Měli jsme na to, sakra," vzteká se Honza Kovář.
"Měli senzačního brankáře," říká Voráček.
"Jo, ten byl fakt dobrej," kýve hlavou souhlasně Frolík.
"Podle mě jim to vyhrál," říká Vil. Naprosto s ní souhlasím.
"Neměli jsme se dostat až do nájezdů," kroutí hlavou Gudas. "Měli jsme se trefit z nějaký za... sorry, slečny, šance v prodloužení."
S tím docela taky souhlasím.
Bolí to. Nehodlám je utěšovat. Neumím to. Navíc, jsou to profesionálové, umí se z těchto pocitů dostat.
"Fajn, žes přijela, Kristl," mění námět rozhovoru Kubalda.
Mykám rameny.
"Jo," kývu hlavou. "Byl to parádní hokej."
Usmívám se. A naprosto upřímně.
"V tom má pravdu," ozývá se ode dveří hlas bělovlasého trenéra Říhy. Jeho asistenti souhlasně kývou hlavou. Nálada v kabině se trochu zvedá.
"My půjdem," zvedám se i já. "Ať se můžete v klidu převléct."
Dahy a Vil se zvedají spolu se mnou. Cestou si plácáme se všemi hokejisty. Na tváři nám hraje úsměv. Je to hezký pocit.
Jakmile vyjdeme z kabiny, potkávám rodiče. Vpodstatě do nich skoro vrážím.
"Kristl!" zavýskne mamka a než se stačím vzpamatovat, tiskne mě v náručí. Táta se spokojeně usmívá. Zpoza jeho širokých ramen vykukuje drobná postava paní Tisánkové.
"Konečně tě vidím naživo, dítě," dramaticky říká mamka, jako bych se snad právě vrátila z výpravy na severní pól pouze v plavkách. "Musíš mi vše vyprávět. Paní Tisánková si pro tebe vyhradila mnoho času. Chápeme, že tvoje poslední zážitky ti asi způsobily nejedno trauma, ale..."
"Mami," přerušuju ji. "Nebylo to žádný trauma."
"Nemusíš je omlouvat, Kristl," říká mi táta. "Dahy s Vil nám vyprávěly, jak tě ten Majerovic kluk unesl přímo z tréninku. Doslova."
"Doslova odnesl, nikoli unesl," opravuji ho. Avšak, nezlobím se. Nemám proč. "Vlastně bych byla ráda, kdybyste se víc poznali. Chtěla bych s nimi totiž trávit víc času."
Máma mě táhne k východu z arény, táta s psycholožkou jdou za námi a ještě za nimi nás doprovází holky.
"Ani omylem," zatrhuje mi mamka. "Jak si to představuješ? Je to blbec. Bylo by supr, kdybys ho už nikdy neviděla."
"To nepůjde," vymaňuji se z matčina sevření. Stojíme před halou. Koutkem oka registruji Deše. Stojí u auta a opírá se o něj se založenýma rukama. Nejsem jediná, kdo si ho všiml. Vlastně tu asi není nikdo, kdo by si ho nevšiml. Mamka na něj hází spolu s tátou nevraživé pohledy, Vil s Dahy se tváří kysele a paní Tisánková si pravděpodobně právě teď spojuje jméno s jeho nositelem.
"Proč by to nešlo?" diví se mamka. "Zkrátka pojedeš s námi a přerušíš s touto rodinou jakýkoli kontakt."
"Nemůžu," hlesnu.
Stokrát raději bych se teď sebrala a jela s našimi. Kamkoli, jen aby byl klid. Ale dala jsem slib. A sliby se plní. Netuším, jakou katastrofu odstartuji větou, kterou se chystám říct, ale nebude to nic pěkného. Před očima se mi dělají mrákoty. Zběsilým mrkáním je zaháním. Pevně k sobě tisknu zuby, až mi čelistí projíždí křečovitá bolest. Pomalu je povoluji a hluboce se nadechuji.
"Je to můj manžel."