Ledové dýky

7

   "Jen jsem si dala dvacet," vysvětluji Dahy, která mě svým telefonátem probrala z bezvědomí.
   "Jasně," odpovídá. V jejím hlase není slyšet ani náznak pochybností. "Poslyš, našly jsme jednu senzační... jak to říct? Něco jako šaty. Ale nám to neni. Chápeš, přes některý partie to zkrátka plandá," slyším jak v telefonu kucká smíchy. "Posílám fotku, jestli to nechceš ty. Maj na to padesátiprocentní slevu."
 

  "Klidně to kup," říkám.
   "Fakt? Tak jo," souhlasí překvapeně Dahy. "Přivezem ti to na pokoj."
   Končím hovor a telefon odhazuji na stolek. Hlava mě pekelně bolí. Beru si prášky proti bolesti a na uklidnění. Opatrně si sahám na týl. Nahmatávám strup. Rána mi rozsekla kůži. Potvrzuje mi to i bledý flek na kachličkách v koupelně, který jde naštěstí dobře smýt. Motá se mi hlava, chce se mi zvracet. Holky mě takhle nemůžou vidět. Seberu se a vyrazím domů. Jsem rozhodnutá zavolat mamce, že se vracím, i když to bude znamenat spoustu vysvětlování. Ona sice ví o psychiatričce, vlastně ji sama sehnala, ale o mých výkyvech nálady nemá ani ponětí. Snad!
   Beru znovu do ruky telefon a hledám mamčino číslo. Prsty běhající po displeji mi ale zastavuje pohled na jméno nad mamkou. Chvíli přemýšlím a nakonec vytáčím číslo nad mamkou.
   "Majer," ozývá se hlas v telefonu.
   "Tady Kristl," nutím se do úsměvu.
   "Kristl? Kristl DeGain?" ujišťuje se hlas v telefonu.
   "Jo, jsem to já," odpovídám. "Ahoj Paty."
   "Jsem rád, že voláš," slyším, jak se usmívá. "Jak je?"
   "Vcelku dobře," lžu. "Vlastně jsem teď v Bratislavě."
   "Fakt?" raduje se dotyčný. "Nechceš se někde potkat?"
   "Ráda," odpovídám. "Vlastně bych tě potřebovala o něco poprosit," říkám. "Přijela jsem ještě s Dahy a Vil, ale nějak se nepodařilo rezervování pokojů a máme jenom dvě postele. A tys říkal, že se snad odstěhovala sestra, tak jestli bych nemohla na pár dnů..." nevím jak dál.
   "Řeknu to našim," reaguje on. "Ale asi to nebude problém. Kde se sejdem?"
   "To je fuk, napiš adresu, dojdu tam podle mapy," říkám s úlevou. Popravdě nevím, jak se kamkoli v tomhle stavu dobelhám, ale co na tom?
   "Dobrá, tak posílám," souhlasí a zavěšuje. Za pár vteřin mi cvaká zpráva.
   Na sraz se dostávám taxikem. To bych opravdu nedala. Spokojeně se usmívám. Krev jsem se snažila co nejvíce zamaskovat. Vystupuji z auta a do dráhy pohledu mi okamžitě vstupuje rozložitá postava. Černé, husté vlasy, vysmátý obličej. Patrik Majer.
   "Ahoj Kristl," zdraví mě bodře. "Rád tě vidím. Zajdem někam?"
   "Jo, klidně," usmívám se a vykračuji vedle něj.
   "Hele, tobě není dobře," říká za chvíli.
   "Tak trochu," přiznávám.
   "Sedni si tady," usazuje mě na lavičku. Za několik okamžiků mi v ruce přistává sklenice s tekutinou. "Tak povídej."
   Lehce mě znérvózňuje.
   "Co přesně?" ptám se nejistě.
   "Nevim," rozhazuje rukama a pohodlně se usazuje. Nefouká. Je chladno, ale svítí slunce. Stačí mít triko a mikinu a je to v pohodě. "Třeba proč je ti blbě."
   Zvedám zrak a hledím mu do očí.
   "Nemusíš mi to říkat," krčí rameny. "Ale chápeš, jsem zvědavej."
   "Tak jo," souhlasím. Mám chuť povídat. Nebyla jsem tenhle týden u paní Tisánkové, tudíž se chci vyzpovídat. Zároveň ale nechci riskovat, že se Dahy s Vil cokoli dozví.
   "Není mi teď zdravotně úplně nejlíp," začínám ze široka. "Vlastně... jsem tady ještě s Dahy a Vil. Ony zařídily tenhle výlet. Moc jsme toho poslední dobou nepodnikly, tak si to nahrazujeme. Bydlíme s českým hokejovým týmem, můžeme chodit na tréninky a zápasy a tak dále. Jen bych prostě potřebovala místo, kam se schovat, abych jin to nekazila."
   Paty na mě kouká a asi tak úplně nevěří tomu, co říkám. Nebo věří, ale je přesvědčený, že to není všechno.
   "Můžeš jít k nám," říká. "Ale budeš bydlet v bráchově pokoji."
   "Deš je doma?" divím se.
   "Teď momentálně ne," kroutí hlavou Paty. "Ale pozítří se vrací z cesty, tak tu zase chvíli bude."
   Horečnatě přemýšlím. Nemám chuť Deše potkat. Moje historie s ním není to, co bych si chtěla připomínat. Jednou ale budu muset.
   "Nevadí," usmívám se. "Díky za pomoc."
   Stěhuji se hned. Patyho rodiče mě zprvu nijak extra radostně nevítají, ale nakonec se vše odehraje v klidu.