3

189 8 3
                                    

  Dnes kapitola pro Zuzanka99 jakožto prvního člověka, který měl odvahu se ponořit do mého příběhu a komentovat ho :)

    Společně s Vil a Dahy vcházím do jídelny. Zatím není úplně naplněná. Pár hokejistů stojí u švédských stolů a vybírá si snídani, několik jich sedí, ale všichni tu nejsou. Mám radost. Opravdu ano. Tak nějak jsem vlastně šťastná, že tady jsem.
    "To je super," slyším Dahy. Kouknu na ni. Má na tváři okouzlený výraz, stejně jako Vil.
 

  "Hodláte tu vystát důlek?" ptám se s úšklebkem. Vil na mě hází pohled plný překvapení. Já se divím sama sobě. Tohle bych nečekala. Já že se někdy vrátím ke svému ironicky sarkastickému optimismu?
Dahy se probírá ze sna.
   "Jasně že ne," říká a bere do rukou tác. Nandavá si na něj misku se salátem a na talíř nějaké jídlo. S Vil na sebe pohlédneme a jdeme za ní.
   "Tak která z vás je která?" přistupuje k nám zrzavý kapitán týmu. Představujeme se mu.
   "Doufám, že to nezapomenu," usmívá se. Bere nás ke stolu se slovy, že ti, kteří tam obvykle sedávají, mají prostě pro dnešek smůlu. S díky jíme.
   "Slyšel jsem, že prý taky hrajete hokej?" ozval se Honza Kovář.
   "Hrály," souhlasí Vil. "Ale nebylo to nijak profesionálně."
   "Takovej rybníkovej hokej," navazuje plynule Dahy. "Smíšený týmy, holky kluci, ale bylo to skvělý."
Vzpomínám na to. Od prvního ledu jsme na něm, nebo alespoň na stadionu, trávili každé odpoledne. Jakmile skončil, mastili jsme celé léto míčový hokej na inlainech. Měli jsme skvělou partu. Trochu se mi svírá žaludek. Stýská se mi, mám vztek a zároveň cítím odevzdanost. Před odjezdem jsem si od paní Tisánkové vyfasovala léky, které potlačují psychické výkyvy. Jsem teď taková oblbnutá. Na jednu stranu je to pěkně na houby, na druhou to pomáhá. Člověk si nevybere.
   "Hráli jste nějaké soutěže?" ptá se Francík.
   "Hráli," souhlasí Vil. "Dalo nám to hodně práce. Zvlášť Kristl s Damem se o to zasadili. Vlastně jsme ji tak nějak vypiplali, vyrobili."
   "Opravdu?" ptá se zvědavě Voras. Jasně, teď budu muset mluvit já.
   "Jo," kývu a odkládám lžíci. "Rybníková liga," usmívám se. "Začali jsme ve dvanácti letech. Postavili jsme tým o šesti útočnících, třech obráncích a brankářovi. V létě jsme napsali dopisy a rozeslali je po školách. V odpovědích jsme pak získali sedm jiných škol potažmo týmů. Do zimy jsme připravovali všechno možné, učitelé měli radost, že jsme aktivní a tak se nakonec domluvilo i vedení školy s těmi ostatními. Pamatuju si, že jsme první rok hráli opravdu na rybníku. To byl skvělý start."
   Na chvíli se odmlčuji. To byly časy, když jsme ve dvanácti s rozzářenýma očima lítali po školních chodbách s plakáty. Kolem stolu je ticho.
   "A pak přijeli," pokračuju. "Většinou byly ty týmy podobně obsáhlý. Nejvíc snad měla Kalinovka, sedmnáct lidí. Tam byla velká škola."
   "V Kalinovce měli tři útočníky, tři brankáře a všechno ostatní obránci," směje se Dahy. "Bylo téměř nemožný dát jim branku. Mívali děsivě nízké skóre, ale vyhrávali a všechny to děsně štvalo."
   Hokejisti se kolem stolu vesele usmívají. Kdy se jim naskytne příležitost poslouchat tři devatenáctileté holky vyprávět takovýhle příběh?
   "Měli jsme samozřejmě tři třetiny," vypravuji dál. "Nejprve jen desetiminutovky. Od čtrnácti patnáctinimutovky a loňskou zimu klasické třetiny po dvaceti. Celý rok jsme na to mysleli. Vždycky v létě jsme tradičně rozeslali dopisy, tři týmy měly na starosti výrobu medailí a jelikož byl stadion na čtyřech školách s těch sedmi, střídalo se to. Vlastně to vždycky hrálo jen těhle sedm škol. Předtím jsme se neznali. Poznali jsme se až díky hokeji a bylo to hrozně fajn."
   Dahy s Vil souhlasně kývou hlavou.
   "A už nehrajete?" ptá se Voras.
"Ne, teď už ne, loni naposled," odpovídá Dahy smutně.
   "Kvůli školám?" zjišťuje Honza. "Jako že jste se rozjezdili po světě?"
   "Ne, to ne," vyvrací Vil. "Kvůli školám se to nikdy nezrušilo, to je to zajímavý. Vždycky jsme se na těch čtrnáct dní nějak dali dohromady."
   Nechtějí o tom mluvit. Vidím to na Dahy i na Vil. Ne přede mnou.
   "Stala se nehoda," pouštím se na tenký led sama. Jaká ironie, tohle přirovnání. "Loni jsme vyhráli my, náš tým. Pořád jsme měli stejné názvy ze základek, i když jsme v těch školách už nikdo nebyl. Hrálo se u nás. A opět na rybníku, byla dobrá zima, tak to šlo. Bylo to strašně super. Funguje to trochu jinak, bruslí se trochu jinak, ale má to svoji jedinečnou atmosféru. Po posledním zápase jsme jeli do školy. V tělocvičně byla připravená oslava s jídlem a tak. Cestou se stala nehoda. Tři auta jela za sebou, dvě za tmy nezvládla řízení na ledovce, když jim před světly přeběhla srna a naprali to do stromů ve škarpě. Tři mrtví, čtyři vážně zranění, z těch jeden taky zemřel. Naštěstí se to týkalo jen dvou škol. Tři mrvtí byli Dam, náš kapitán, Filip, to byl obránce, áčko, Tobýsek, útočník, a ti všichni od nás, z našeho týmu. Ti tři co přežili si ponesou následky do konce života a ten poslední, co umřel, byl taky od nás, brankář, jmenoval se Dan."
   Ticho. Těžké, tmavé ticho. Nikdo asi neví, co říct. Nedivím se. Ale nechci, aby to takhle bylo. Máme si tenhle výlet užít.
   "S tím už nic neuděláme," říkám se smutným úsměvem. "Tak o tom nemluvme. Co se bude dnes dít?"
   "Máme trénink," říká pořád ještě zaraženě Voráček. "Můžete samozřejmě s námi. A večer je pak zápas, hrajeme s Ruskem."
   "Paráda, to vyrazíme, že?" obracím se na holky. Souhlasně kývou hlavou a nadšeně se usmívají. Nálada kolem stolu se rapidně lepší. Jídlo tak dojídáme vcelku vesele.

Ledové dýkyWhere stories live. Discover now