Ledové dýky

10

   "Paty!" rozčiluju se, když mi bere jediné tričko, které se dnes netočí v pračce. Evidentně z toho má nehoráznou srandu, protože zdrhá do přízemí. Samozřejmě s mým trikem v ruce. Jen v černé jednoduché podprsence a stejnobarevných džínách vztekle dupu po schodech. Z obýváku vychází Deš v kožené bundě a beze slova bere Patymu triko.
   "No tak, brácho," rozhazuje rukama Paty. "Nechci ti ji přebrat."

Deš mi mlčky hází triko a já se oblíkám. Pak za ním jen zapadnou dveře.
   "A je po srandě," sedá si mrzutě na gauč Paty, když se venku rozběhne motor auta. Vesele se na něj šklebím.
   "Ňáká veselá," zbystřuje Paty. "Co je?"
   "Nic," odpovídám vesele.
   "Kam šel?" ptá se Paty na Deše.
   "Jo tak to já nevim," krčím rameny. Zaujatě se na mě dívá.
   "Nezírej tak," sbírám z police zapomenutý hřeben a zajíždím jím do vlasů. Vyrábím jaksi přijatelný účes, což s mými na podkovu sestřiženými, hustými vlasy není až takový myslitelský problém.
   "Ty nevíš kam šel?" diví se podezíravě.
   "Fakt ne," říkám. Opravdu. Nemám nejmenší tušení, kam by mohl vyrazit. Dneska ráno jsem nahlásila, že jdu na trénink. Dahy mi nejen poslala tři esemesky, ale nakonec i volala, aby mě ani nenapadlo nepřijít. A jakmile jsem Dešovi nahlásila, že budu pryč, konverzace skončila.
   "Proč s ním vůbec seš?" ptá se Paty. Na moment mnou projede šok. Co teď?
   "Tvůj brácha je impozantní," dostávám ze sebe. Kulí na mě oči. První nebezpečí zažehnáno.
   "Bavíme se o tom samém čověku?" pronáší po chvíli. Horečnatě vymýšlím plán.
   "Třeba bys změnil názor, kdybys byl holka," říkám. Pomateně se směje. Jako by právě přišel o rozum.
   "To si děláš srandu," uklidňuje se nepatrně, aby mohl popadnout dech. "Za prvé, Deš? A za druhé, já a holka? No to potěš!"
   Skepticky ho sleduji, jak se popadá za břicho smíchy.
   "Už jsi skončil?" ptám se ledově. Záporně kroutí hlavou a zhluboka se nadechuje.
   "Teda že zrovna ty na mým bráchovi najdeš něco přitažlivýho, to jsem nečekal," snaží se tvářit vážně. Hledám v zásobě kabátů na věšáku svoji bundu.
   "Popravdě," zamýšlí se. "Svaly na okouzlování má, tmavý oči na uhranutí taky, dokonce motorku..."
   "Deš má motorku?" skáču mu do řeči. Zavazuji si boty. U Deše by mě už asi nepřekvapilo nic. O motorce jsem neměla ani páru.
   "No jasně, vždyť jezdil motocross," oznamuje mi jako největší samozřejmost.
   "Jezdil?" otáčím se naposledy od dveří.
   "No jo, zranil se, a pak se tak úplně nedal dohromady," vysvětluje Paty. "Pošlu ti odkaz na YouTube. Je tam ten jeho pád docela fajn natočenej."
   Nevím, jestli se mám těšit. Každopádně nemám čas se o tom s Patym bavit. Vycházím z domu a poloklusem se vydávám k aréně.
   "Kristl!" volá na mě už z dálky Dahy. Vil jen mávne. Není v tom nic nepřátelského.
   "Kluci jsou uvnitř," říká Vil. "Ptali se, jestli budem bruslit taky."
   "A?" ptám se.
   "No my dvě asi jo," odpovídá Dahy. "Ty?"
   "Nevzala jsem si oblečení," krčím rameny. "Příště napiš."
   "A jo, sorry," vrhá na mě omluvný pohled kamarádka.
   "V pohodě," usmívám se. Ani se mi na led nechce. Sedám si na tribunu. Za pár minut se na ledě objevují hráči i Vil a Dahy. Tentokrát na sobě mají tréninkové dresy, ale s čísly. Co se děje? Ta čísla mi přijdou povědomá. Samozřejmě. Jako bych viděla pod helmami jiné postavy. Támhle je dokonce číslo, které jsem nosila na zádech já. Tají se mi dech. Oni si vážně napsali na tyhle dresy naše stará čísla! Osmička přihrává dvanáctce, dvanáctka dvacet pětce, dvacet pětka jedenáctce a bránu navštěvuje puk. Dokonalá souhra. Jako před rokem pod širým nebem. Motá se mi hlava. Je to tu zas. Napadají mě všechny věci, které jsou špatně. Prášky. Už několik dní je neberu. Psycholožka. Kdy naposledy jsem s ní mluvila? Deš. Kde sakra je? Proč se vždycky při sebemenším náznaku minulosti musím složit?
V hlavě mi tepe. Dělá se mi černo před očima. Kolena se třesou. Musím pryč. Nejsem ale schopná udělat krok. Roztřesenými prsty vytáčím Dešovo číslo.
   "Majer," ozývá se v telefonu.
   "Kristl," špitám, že přemýšlím, jestli mě vůbec slyšel.
   "Co se děje?" ptá se Deš.
   "Jsem v aréně," sděluji mu. "Potřebuju, abys přijel, prosím."
   "Za čtvrt hodiny tam budu," říká Deš a telefon oněmí. Dalších patnáct minut je jako mučení. Křečovitě se usmívám, snad to z ledu není vidět. Na občasné volání Vil, Dahy nebo někoho z hráčů mávám rukou. V duchu odpočítávám vteřiny. Konečně. Dveře z oběktu k ledu se otevírají. Několik hráčů si toho všímá. Za malý moment znehybní celý tým. Jen Vil a Dahy se derou na střídačku a zběsile sundavají brusle.
   "Deši?" ujišťuji se jako v mrákotách.
   "Jsem tady," odpovídá mi jistý hlas s neochvějným klidem.
   "Deši!" volá Dahyin hlas nazlobeně. "Pokud vím, ty tady nemáš co dělat."
   Neodpovídá. Místo toho mi vkládá ruku pod lopatky a pod kolena a zdvihá mě ze sedu.
   "Vypadni Deši," syčí Vil. "Nikdo tě nezval."
   Pořád ticho. Jsem za to vděčná. Deš se umí hádat a ví to. Zároveň ale zná Dahy a Vil jako moje kamarádky. S nimi se hádat nehodlá. V duchu mu za to děkuji.
   "Nech ho, Vil," říkám potichu. Každý hlasitý zvuk se mi zarývá do hlavy jako dýka.
   "Ale Kri..."
   "Je to v pohodě, ozvu se," říkám jí a nechám se odnést pryč. Při odchodu nás provází hrobové ticho. Hlavu mám položenou na Dešově hrudi. Kožená bunda studí do tváře. V jeho náruči se lehce houpu. Za nedlouho už sedím v autě na místě spolujezdce. Deš si sedá vedle a mlčky čeká.
   "Měli dresy s našimi čísly," říkám mu. Poslouchá.
   "Potřebuju pryč," mnu si oči. "Pryč od hokeje."
   Upře na mě svůj pohled. Pak startuje a rozjíždí se.
   "Kam jedeme?" ptám se s hlavou položenou na opěrce.
   "Pryč," odpovídá jednoduše.