Feel

Part [12]

"Díky, že jste šli se mnou kluci," vysouká se Jessica asi o hodinu a půl pozděj ze sedadla vedle mě a ještě se otočí na Bastiana, kterej sedí vzadu. Nohy má vystrčený ven z okýnka a vypadá to, že zrovna vymýšlí, o co by mohl típnout cigaretu. 

"Bylo to fajn," usměju se křivě a zamávám jí. Chvilku nechávám bublat motor a sleduju, jak zmizí ve dveřích jednoho z domů v ulici. V autě se okamžitě rozleje ticho, kope jako statická elektřina. 

Od té chvíle, kdy mě Bastian políbil, se vlastně nic moc nestalo. Dotáhnul mě za ruku k baru, nalil do mě dvě piva a ani jednou během zbytku večera o mě nezavadil. Jess to stačilo k tomu, aby ubrala plyn a několikrát zdůraznila slova jako kamarádi a přátelství. Asi mě mělo už dávno přestat překvapovat, jak rozhovor i večer dál plynul stejným tempem, aniž bychom mluvili o tom, co se to sakra stalo a proč. Ani nevím, co bych vlastně chtěl slyšet. 

Jenže teď už se tomu nejspíš nevyhnu.

"Chceš přespat u mě jako minule?" ozve se konečně. Zní to, jako kdybych tam spal pravidelně, i když to bylo jenom jednou a rozhodně to nebylo naschvál. Najednou si kvůli tomu připadám trapně. 

"Já...," nadechnu se prudce a chystám se to zavrhnout. "Určitě ti to nevadí?"

"Vypadám jako že mi to vadí?" odpoví mi otázkou. Ve zpětným zrcátku zahlídnu jak se trochu ušklíbne a nadzvedne obočí, hlavu si opře o opěradlo. Štve mě, že vypadá úplně klidně jako vždycky. Zmetek.

"Já nevím," vydechnu pomalu. Rozesměje se. 

"Už to neudělám, Owene."

"Nevím, o čem to mluvíš," zamračím se a s trhnutím se rozjedu. 

"To nevadí... neudělám to, fajn? Jestli o tom chceš mluvit nebo tak něco, tak můžem, ale bylo by dobrý, kdybys věděl, že tě vážně neplánuju ojet až budeš spát a byl bych docela rád, kdyby sis to ani nemyslel," usměje se jako pitomec.

"Cože? Ne! Já si to nemyslel, jasný?"  

"Takže jsme v pohodě? Neplánuješ přetrhat kontakty a všechny tyhle věci, který by udělal každej normální člověk?" dotkne se mě zběžně. Ani jsem si nevšimnul, že si sednul přímo za mě, kouká mi přes rameno na cestu. Připomenu si, že toho určitě taky docela dost vypil a že cesta domů by mi v tomhle stavu trvala alespoň dvě hodiny, abych mu to zvládnul odkývat. 

"Jo, jsme v pohodě."

"A... ta věc se stěhováním?" zeptá se polohlasem. Na krku mě lechtá jeho dech a po zádech mi přeběhne mráz. Napadne mě, jestli bych se cítil stejně, kdyby byl takhle blízko třeba včera. Kousnu se do rtu.

"No, jestli ti to vážně nevadí...," nadechnu se zprudka.

"Owene."

"Co je?" zamračím se. Rád bych se otočil, abych na něj viděl, ale dál očima visím na silnici před sebou. Celej svět se leskne, vypadá jako obrovský zrcadlo. Chtěl bych vědět, jak mě odráží teď, protože i přes všechny ty chyby, něco je jinak a vypadá to skoro správně. 

"Nevadí mi to," řekne tiše a jeho ruka pustí moje rameno.

Myslím, že během jednoho týdne se mi v životě ještě nikdy tolik věcí nezměnilo - snad jedině ten týden, kdy jsem začal chodit s Vicky... a potom ten týden, kdy se se mnou rozešla.

Do soboty se mi podaří zjistit, že počet vinylovejch desek, co mi u táty leží na půdě, je skoro zvrácenej a že když chcete něco pouštět přes gramofon, dá to neuvěřitelný množství práce a nikdy to nezní tak úplně jako CDčko. Taky poslouchám playlist, co mi Bastian dal. Poprvé je to ještě u mámy v bytě, večer, když se zase všude rozsype ticho a je to k nevydržení.

Sednu si na koberec, zády se opřu o skříň, která už je ten den v podstatě prázdná, a zavřu oči. Někdo v nahrávce si odkašle a je slyšet, jak vyfoukne cigaretovej kouř.

Jak se dá tenhle svět vůbec vidět ostře, když ho pořád halí mlha?  

"Můžem?" řekne někdo tlumeně a z nervozity, která z toho sálá, mi naskáče husí kůže. A i když Bastian říkal, že nezpívá, tak v tom ten večer slyším jeho hlas.

V sobotu ránu přijede táta a spolu s mámou Biance přehážou snad všechny věci, který si bere s sebou k tátovi. Přijde mi to k smíchu, protože jestli si má najít cestu k čemukoliv zakázanýmu, stejně si ji najde a nikdo z nás jí v tom nemůže doopravdy zabránit. Vyslechnu si spoustu rad do života, ale už ani nemám sílu mít na někoho vztek. Stačil mi nespočet hádek kvůli tomu, že chci bydlet sám.

V deset naposledy zkontroluju, že mám všechno, včetně toho gramofonu a desek, a vypadnu. Pravděpodobně zkusit na druhej pokud dospět, nebo něco na ten způsob...

Když zazvoním u dveří Bastianova bytu, přece jenom stihnu být nervózní. Od toho večera jsme se viděli dvakrát a i když on vypadá úplně v pohodě, cítím se... jinak. Ne že bych si to nějak bral nebo tak. Samozřejmě, že ne. Bylo to kvůli Jess, nic víc. Ale i tak je na tom něco jednoduše zvláštního, jako když o sobě někomu řeknete úplně všechno a v jednu zvrácenou chvíli si uvědomíte, že jste to možná ani nechtěli. 

Nechá mě čekat skoro pět minut, ale slyším něčí kroky vevnitř a potom klení. Otevře mi úplně cizí kluk jenom v trenkách. 

"Jsem Bob," natáhne ke mně okamžitě ruku a já ji nejistě přijmu. 

"Owen."

"Bastian je v práci," řekne a otevře dveře dokořán, abych mohl vejít. Pomalu přikývnu. "Prý mu máš zavolat, až dorazíš. A já... no, já asi půjdu..."

Ten den poprvé zjistím, jak super je balkón, kterej vede z koupelny. Je to snad ten nejmenší prostor, co jsem kdy viděl, ale i tak, těžko říct proč, mám okamžitě pocit, že to malý místo je neuvěřitelný. Opřu se o zábradlí a vytočím Bastianovo číslo, očima prozkoumávám co všechno tady má. Jsou tu dvě petlahve, obě dvě do půlky plný nedopalkama. V květináči je zasazená marijána... 

"Střední laté?" probere mě Bastian z přemýšlení.

"Jo, střední laté," přikývnu.

"Jedno ti koupím, že jsi to ty," zaslechnu, jak se zasměje, "promiň, že jsem ti nenapsal, že budu v práci, doufám, že tě Bobbi pustil dovnitř, jak jsem mu nakázal."

"V pohodě."

"Koupím pizzu..."

"Koupíš pizzu," zopakuju a skoro se nenávidím za ten úsměv, který se mi rozleje po tváři.

"Koupím pizzu," zopakuje ještě jednou on, tentokrát tak hlubokým hlasem, že bych skoro nepoznal, že je to on.

"Bez hub," zasměju se a zavěsím.

***

Děkuju, že čtete a komentujete :) omlouvám se, že jsem tuhle část slíbila už před týdnem, nějak jsem se sekla na místě... no, to nemá smysl řešit :) dejte vědět, co si myslíte, Lull.