Feel

[21]

"Chci ti něco ukázat. Ale musíš přijet autem," mumlá do telefonu, naprosto evidentně s plnou pusou.

"Bastiane? Co zase jíš?" zamračím se.

"Mám pauzu, nemůžeš aspoň předstírat, že ti záleží na tom, jestli neumřu hlady?" Doslova slyším, jak se usmívá do telefonu. 

"Fajn, promiň...," zasměju se.

"Takže... přijedeš autem?" zeptá se nevinně.  

"No jo," povzdechnu si naoko a zavěsím. Nervózně si zkousnu ret, když na druhé straně nastane ticho. Jeho přítomnost - ať už opravdová, nebo jen přes telefon - mě přivádí do rozpaků, s kterými si neumím poradit. Na jednu stranu se vůbec nic nezměnilo... na druhou mi leze do sprchy a pod papírovou kůží se mu rýsují žíly a svaly jako struny a vlasy se mu lepí na tváře, když mě tiskne k ledovým kachličkám. Ať se snažím sebevíc, vlastně nedokážu pojmenovat to, co se z nás dvou stalo...

Ve čtyři zastavím na placeným parkovišti kousek od kavárny. Připadá mi to jako poprvé, když za sebou zabouchnu dveře a loudavým krokem vyrazím za Bastianem. Počasí je chladné, vzduch mokrý a zvláštně lehký, jako kdyby se vznášel v provazcích mlhy nahoru.

Bastian stojí venku, jednu ruku v zadní kapse obtáhlých černých džínů, v druhé čerstvě zapálenou cigaretu. Na nose mu sedí sluneční brýle.

"Všiml sis, že je šero a mlha?" nadzvednu tázavě obočí a vlastně mě překvapuje, že na sobě nemá šortky a žabky.

"Divný, já myslel, že už se stmívá," zašklebí se jako obvykle a až podezřele se ke mně přiblíží. Volnou rukou si brýle sundá a nakřivo mi je nasadí dřív, než stihnu uhnout.

"Jsi pako," ucedím.

Bastian trvá na tom, že si ještě musíme koupit kafe, než vyrazíme a tak stojím venku na ulici, kouřím jeho cigaretu a na nose mám jeho brýle, cítím ho, jak mi proudí v žilách tisíckrát víc, než nikotin. Chce se mi smát, když ho vidím vycházet. 

"Dneska máš mandlový," strčí mi do ruky velkej kelímek latté a konečně vyrazíme k autu. Pozoruju ho v namodralým filtru brejlí, schovávám si ho na pozděj, až zase ráno s hlukem bude odcházet. Falešně arogantní úsměv... Živý oči. Rozcuchaný vlasy v zeleno-našedlý barvě, jak si je už dlouho nebarvil a kaštanově hnědý odrosty. Za levým uchem má vytetovanej znak jing a jang jako největší pozér. Jeho pečlivě pomačkaný košile a trička.

"Bastiane...?" polknu. 

"No?" olízne si pěnu na horním rtu. Neulehčuje mi to.

Natáhnu se po jeho zápěstí a přitáhnu si ho blíž. Je rozhodnější než já a okamžitě mě políbí, rukou mi přejede po tváři. Využiju situace a rychle mu brýle zase vrátím a odtáhnu se, aby mi je nestihnul vrátit.

"Pojď, nezaplatil jsem za parkování," zamrkám.

Sotva se vymotáme z centra města, napojíme se na A13 a po necelé hodině cesty podél Temže dojedeme až do Canvey - celou cestu nemám nejmenší tušení, co přesně má Bastian v plánu, ale vlastně ani nečekám, že by doopravdy nějaký plán měl. 

Nakonec mě donutí zastavit u krajnice a jako malé dítě vyběhne ven z auta až k zábradlí, které navazuje na dlouhý most vedoucí na písčitou pláž. Odevzdaně vyrazím za ním a zapálím si další cigaretu.

"Co tady děláme?" nedokážu si odpustit otázku.

"Čerstvej vzduch," pokrčí rameny a s trochu plachým výrazem mě vezme za ruku. Podívám se mu do očí, doufajíc, že v nich najdu nějakou jasnější odpověď.

"Víš," odkašlu si, "myslím, že Londýn nemá problém s homosexualitou. Nemuseli jsme kvůli tomu jezdit až sem."

Potěší mě, když se rozesměje. Dívá se na mě a já zase na něj a na nebi se objevujou první červánky. 

"Tohle je zasraně romantický," poznamená cynicky. Nedokážu ho v tu chvíli nepolíbit. Bořím mu ruce do vlasů, bořím se do něj celej, je jako mokrej písek, ve kterým vám zmizí nohy až po kolena a ani nevíte jak. A ze všeho nejvíc... ten prostej dotyk bolí. Pálí kůži, svírá plíce, je jako kyselina. 

Překvapí mě, když se mi vymaní.

"Ztrácím se v tom," zavrtí hlavou. "Co s náma sakra je?"

"Já... Nevím," zachraptím. 

"Nikdy to nebude tak, jak bych to chtěl já, viď?" sevře mi ruku a zalesknou se mu oči.

"Nevím, jak bys to chtěl," odpovím jemně. Z nějakýho důvodu ho to jaksi hořce rozesměje. 

"Vidíš, na to se vlastně nikdy nikdo nezeptal."

"Já... mám tě rád," zašeptám.

"Cože?"

"Říkal jsem, že tě mám rád," stisknu mu ruku.

"Promiň, pořád jsem ti pořádně nerozuměl," povzdechne si, ale rty mu cukají, jak bojuje s úsměvem. 

"Myslím, že to nebylo nic moc důležitýho," mávnu nad tím rukou a musím se rozesmát, když se ke mně pevně přimkne celým tělem jako kdyby mě neviděl celý týdny a najednou si vzpomněl, že mu chybím. Stojíme tam ještě snad deset minut, než se vrátíme k autu.

Kromě mixu písniček a větru narážejícího do pootevřených okýnek je v autě většinu cesty ticho. Skoro Bastiana neslyším, když na mě najednou promluví.

"Cože?" podívám se na něj zběžně, než oči zase vrátím na silnici.

"Musím ti něco říct," řekne a ztlumí hudbu.

Tiše sedím a čekám. Čekám, že řekne něco jako že mi plivnul do kafe nebo podobnou blbost jako vždycky. Čekám, že možná řekne, že tohle je to, co chce... 

"Za dva týdny odlítám domů."

---

poslední dobou k jednotlivým dílům příběhů nic moc neříkám, ale tady bych se chtěla omluvit za to, jak hrozně mi trvalo napsat další část... nebudu vám lhát, bylo to příšerný a nemohla jsem se z toho ani za nic vyhrabat. narovinu říkám, že už od začátku tenhle příběh nemá jasnej směr, kterým se ubírá a já sama ještě úplně nevím, jak a kdy skončí a doufám, že mě za případnej konec nebudete nenávidět, ať už bude jakejkoliv :D děkuju moc za podporu a trpělivost, slibuju, že letos už se dopracujem ke zdárnýmu/??/ konci :D