Feel

Part [06]

Ze střechy paneláku všechno vypadá jednodušší... zdi nejsou tak vysoký, stromy tak rozbolavělý, slova tak velký a lidi tak komplikovaný. Dokud jsou dveře odsud zavřený, svět je na chvíli opravenej. Dokud je dost cigaret a piva a do sluchátek se mi nedere moc elektřiny, můžu dělat, že vrhnout se po hlavě dolů by nebyl až takovej průser.

Stejně se cítím dost pod psa. Házím do sebe už třetí pivo, chce se mi na záchod a nervozitou se mi obrací žaludek vzhůru nohama. V ruce držím ten kus papíru, muchlám ho a zase rovnám, zírám na šest čísel před sebou a chce se mi ten důkaz dneška nějak smazat ze zemskýho povrchu... nejlíp i ze svý hlavy, i když to je o dost těžší. Prostě mu zavolám... řeknu, že... Co mu do háje řeknu?

Chci tam jít. Nemůžu tam jít... musím tam jít. Jenže to nic nemění na tom, že mě tam nikdo nedostane ani párem volů. A že by se jich kolem Vic našlo hodně. Vážně hodně. Kdybych byl aspoň trochu snaživej typ, mohl bych si do tý fronty taky klidně stoupnout a blbě čučet, jak pohazuje vlasama a rozdává sladký úsměvy, zatímco kouří trávu a vykládá, s kým si to zrovna málem rozdala na záchodcích. Klidně bych mohl ještě nějakou dobu sedět v matice vedle ní a zasněně si prohlížet, jak se pokaždé trochu začervená, když jí přejedete po kloubech prstů, nebo jí přejedete rukou od stehna až po koleno a všichni kolem vás dělaj, jako že to neviděli.

Nedokážu tam jít. Ať se kvůli tomu cítím jakkoliv blbě, jít tam je jako rozběhnout se po hlavní chodbě a doufat, že mě nezahlídne. A ona mě zahlídne, protože má ty svoje obrovský oči přilepený k lidem, jako jsem já. Protože jsem posranej až za ušima, že pohled na ni nezvládnu... 

"Owene?" Polekaně sebou cuknu. Biančin hlas funguje trochu jako moc prudkej proud vody - úplně proboří tu hráz, která mě měla izolovat od celýho světa tam venku. Přistihnu sám sebe pod návalem paniky. Nemám tušení, kde se to vzalo a proč. 

"Co je?" 

Neodpoví mi. Stojí tam, opřená o zábradlí bůhvíjak dlouho a kouří. Otevře pusu a zase ji zavře, nosem vyfoukne obrovský množství kouře a otře si rukou tváře. Celý je to divný... když má kolem hlavy svatozář rozcuchanejch vlasů a veliký uslzený oči, crocsy na nohách a pruhovaný chlupatý ponožky. 

"To nevíš, že kouření zabíjí?" ušklíbnu se. Skoro úlevně se zasměje a vrhne se na mě, skočí mi na záda a převálí nás oba na břicho. Směje se tak dlouho, že sebou nakonec jenom třese a obličej má v dlaních, tváře úplně rudý. Když se na mě konečně podívá a zvážní, oči má lesklý a plný strachu, že se přece jen rozpláče.

"Ty musíš být ten největší debil na světě, co?" zavrtím hlavou a převalím se na záda, oči upřu k obloze zrůžovělé světlama města pod náma. Žádný hvězdy na dohled. Žádnej měsíc. Jasně, že tam někde jsou - když poběžím dost daleko, najdu je. Ale občas je těžký prostě uvěřit, že se jen tak nevypařili, zatímco jsme vzduchem proháněli další a další tuny nikotinu. 

"Asi jo," slyším je zašeptat. Hlavu mi položí na břicho, vezme mi mobil a začne prohledávat playlisty. "Ode dneška mi říkej Marilyn Manson."

"Co? To teda ne...," zamračím se a vytrhnu jí telefon z rukou, "zaprvé to já jsem Marilyn a zadruhé... buď zticha."

"To mě jako přinutíš, nebo co?" dostane ze sebe a škytá smíchy. 

"Jo. Dostaneš na prdel," ušklíbnu se, ale místo abych jí pár vrazil, nechám ten rozhovor utichnout. Sleduju stíny v jejím obličeji, její rysy, jak se pomalu uvolňují a znovu ji naplňuje smutek. Je úplně někdo jinej, než většinu času. 

"Co se děje?" zeptám se konečně a najednou se cítím dost blbě, že jsem s tím čekal tak dlouho. 

 "Já... oni...," snaží se začít, kroutí hlavou jako šílená, kouše se do rtů. Rukou zajede do kapes mikiny a vytáhne další cigaretu a ve chvíli, kdy si ji strčí do pusy, se definitivně rozbrečí. 

"Bianco," zvýším na ni hlas, aby konečně začala mluvit. 

"Asi mě vyhodí ze školy," špitne a drhne si tváře, jak se z nich snaží dostat slzy. Je toho spousta, co bych jí mohl, nebo dokonce měl říct - že se to srovná. Že je asi úplně blbá. Že s tím kurva musíme něco udělat. Že to tak ani omylem nenechám. Nedostanu ze sebe ale ani slovo, jen na ni zírám a snažím se to nějak vstřebat. 

"Máma to nemusí vědět, že ne?" zeptá se opatrně, i když odpověď už dopředu zná.

"A jak to chceš asi zařídit? Myslíš, že tě jako vylejou ze školy a ani nezvednou ten posranej telefon, aby věděla, že nemá doma jednoho krypla, ale hned dva? Co jsi sakra dělala?"

"Nechci o tom mluvit," vystrčí bojovně bradu. Ve chvíli, kdy se hádáme, je přece jenom trochu v klidu. Tohle je normální, je v pohodě na sebe řvát a mít vztek. Na týhle půdě jsme ostatně dost zvyklý.

"Tak co po mě teda chceš?"

"Jen jsem to potřebovala někomu říct... Potřebuju, abys mi kryl záda."

"Ne."

"Jak ne?" vykřikne zoufale a začne se sbírat ze země. Rychle ji chytnu za zápěstí a zaslechnu, jak sykne bolestí a zase se sesune na kolena. 

"Jestli jsi v nějakejch sračkách, tak já ti pomáhat nebudu, rozumíš? Nebudu se koukat, jak si sereš na hlavu...," zmírním a neohrabaně ji k sobě přitisknu. Chvíli se mi zkouší vykroutit, ale potom mě obejme kolem pasu a hlavu mi zaboří do hrudníku. 

"Ale nikomu to neřekneš...? Slib mi to. Nepráskneš mě."

"Tak fajn, neprásknu tě," slíbím. Odtáhne se a dá mi lehkou facku na tvář, křivě se usměje se a ukáže na můj telefon pohozenej kousek ode mě.

"Tak prostě zavolej...," pokrčí rameny a odejde. Mrcha jedna. 

Dvakrát to zazvoní a potom začne hrát kytara. Trochu sebou cuknu, když mi do ucha začne našeptávat slova písničky, kterou jsem v životě neslyšel. 

Řekla, že je to přesně jako Hollywood a já se teď bojím, protože ten kluk na tu holku zapomněl, zatímco ona seděla doma a čekala... a ty jsi slíbil, že nezapomeneš. Ještě nikdy jsi mi nelhal...? Nezačínej. 

Netrpělivě se zvednu a začnu rázovat po střeše sem a tam, nakopnu květináč paní Woottenové, co bydlí v druhým patře a má třicet koček a vykloním se přes zídku, očima prohledávám prázdno pod sebou. 

Jestli chceš do L.A., běž do L.A. Navzdory těm mílím mezi náma, moje srdce se nezmění, protože ty jsi všechno... "Dovolali jste se do hlasové schránky. Po pípnutí nahrajte krátký vzkaz..."

Nevím proč mě ta skutečnost, že musím mluvit tak překvapila. Vzpomenu si na Vic, dlouhý řasy, tenisky, prolhaný a proležený rána, kdy jsme jezdili s otevřenýma okýnkama a pouštěli hudbu tak nahlas, aby nebylo potřeba mluvit. Vzpomenu si na to pitomý písmo, zelený vlasy, falešný Paramore. 

"Bastiane? Tady Střední Late... já jen že ty krámy se budou muset odvízt sami, já... něco mi do toho vlezlo. Tak třeba jindy..."

 # Díky za přečtení, votes a komentáře :) Rovnou se přiznám, že jestli mi někdy něco naprosto uteklo, tak je to právě tenhle příběh, protože původní záměr, s kterým jsem začala psát tuhle část se naprosto liší od toho, co jste právě četli :D Netroufnu si říct, jestli je to lepší, nebo ne, takže to nechám na vás :D :) Zároveň se chci zeptat - byli byste radši, kdyby se příběh soustředil čistě na Owena a Bastiana, nebo do něj můžu zaplést i ostatní postavy (např. sestru, rodinné vztahy a tak dál)? Dejte vědět, co si myslíte :)

 Enjoy it, Lullaby007