Feel

Part [04]

Vypadnu chvilku po jedenácté, zrovna když se dovnitř navalí zájezd francouzsky žvatlajících děcek a přestane se tam dát dýchat. Bastian se zvedne spolu se mnou, kopne do židle a trochu mě rozhodí, když na čumící lidi kolem zamává zvednutýma prostředníčkama. Ven vyjde spolu se mnou a obličej mu ještě pořád křiví znechucení.

"V pohodě?" zkusím to trochu nejistě. Nikdy jsem nebyl ten typ, co někoho utěšuje a snaží se zavděčit. Většinou... no, většinou na lidi prostě kašlu, jedu sám za sebe a radši se neohlížím. Znáte to - hlavně se nevyklánět za jízdy, ať náhodou nevypadnete. A když vypadnete, dlouho nezaclánějte v kolejišti, nebo vás to přejede.

"No jo, jasně. Čumilové posraný," uleví si, ale přece jenom se na mě zasměje. 

"To už končíš?" 

"Měl jsem mít do poledne, ale vytrvrdnul jsem tam celou noc místo Jess, tak to vzala za mě," vysvětlí, jako kdybych věděl, kdo je sakra Jess. Už jsem si stihnul všimnout, že když mluví, rozhazuje rukama a jednou za čas si zastrčí pramen vlasů za ucho, což vypadá docela komicky. A taky nevypadá jako někdo, kdo celou noc nespal. "A co ty? Kde to plánuješ zalomit?"

"Cože?"

"No, kam se chystáš teď," ušklíbne se, takže se na chvíli nedokážu ubránit pocitu trapnosti. 

"Já... o tom jsem nepřemejšlel. Musím tady vydržet aspoň do tří, než mi skončí škola a potom zajet domů a tvářit se znuděně, deprimovaně a vzdorovitě," zakoulím očima. Napadne mě, že bych mohl vyzvednout Biancu a unýst Trace a pořádně se s ním ztřískat, abych se konečně zbavil neustálý potřeby přemýšlet. Jenže to nezní tak lákavě, jak bych si přál.

"Hele, tak jestli máš čas, nechceš se mnou zajít do Rock Café?" 

"Do Rocku? A proč?" zeptám se trochu přiblble.

"Hráli jsme tam a ještě tam máme krámy, tak bych to potřeboval odtahat," zamračí se na první pohled otráveně a ruce mu zase proletí vzduchem. Zaraženě na něj čučím a snažím se představit si ho, jak huláká do mikrofonu, nebo mlátí do kytary.

"Fakt? Tak jestli... jestli teda chceš. Jsem tady autem," přikývnu. 

"No to je skvělý, tak to nám to hodně usnadní. Už jsem myslel, že to budu za Josieho tahat jak ten blbec sám." 

Do čeho já se to zase navrtal? Všechno je v podstatě rychlejší, než jsem schopnej vstřebat - dojdeme k mýmu autu, zatímco mluvíme o tom, že počasí je úplně na hovno, odemču a otevřu všechny okna, než se naskládáme dovnitř.

"Ty tady máš teda nahuleno," pronese Bastian uznale a bez větších rozpaků se mi začne prohrabovat v takové té skříňce, které Bianca říká skříňka na mrtvoly. Při vzpomínce na hádku, jestli by se tam vlezla jenom hlava, nebo i ruce, se musím přece jenom usmívat. 

"Vždyť jsem tady ještě větral," odbudu ho, nastartuju a vyrachotíme do rušných ulic Londýna. Asi nemusím říkat, že než jsme se dostali k Rocku, trvalo to skoro hodinu. Provoz je tady fakt něco strašnýho. Snažím se nebýt nesvůj z toho, že se vybavuju s někým úplně cizím a ještě mu vozím zadek ve svým autě.

"A ta... tvoje skupina? To už na tom musíte být docela dobře, když hrajete i v Rocku," prohodím, abych Bastianovu pozornost odvedl od rádia a nekonečnýho přepínání stanic. 

"Ale prosimtě," zasměje se trochu hořce, "kdyby jeden kámošův strýc nedělal v Rocku, jsme ještě dneska zavřený a koncertujem leda tak v garáži. A když se zadaří, tak možná i na maturáku nějaký křesťanský střední pro věčný panny. Ty vole, úplně nás vidím."

"Stejně je to na hovno. Každej si nechá nadiktovat, co poslouchat a když poslouchá něco neznámýho, hned je to mainstream. Jenom teda doufám, že nemířete na nějaký popový žebříčky na MTV," zasměju se, ale jeho pohled mě docela jasně přesvědčí o tom, že tohle fakt nebude jejich cíl. 

"Tady odboč - parkoviště pro zaměstnance... no, jediný lidi, co tady nechlastaj," řekne s ironickým podtónem a já poslušně strhnu auto doprava. 

V Rocku jsem byl naposledy... no, už snad ani nevím kdy. Během dne tam bývá příjemně prázdno - to se díky bohu nezměnilo. Vzduch je nabitej elektřinou ještě z večera, kdy se tady střídají velký i malý, rostoucí i pomalu slábnoucí hvězdy. Taky tady neustále hraje hudba, z který vám hned naskočí husina a chce se vám řvát. Teda, tím dobrým způsobem, z kterýho se dostáváte do extáze. Pořád je tu trochu přítmí, žádný okna a pomalu předoucí klimatizace, která tam dělá dokonce trochu chladno. Jen co tam vlezu, připadám si tak šíleně úžasně, že mám chuť si ukrást celý to pódium pro sebe a svoje příšerný pěvecký schopnosti. 

"Čau Baste, tak ty jsi zase čubka uklízečka?" Ehm, jo, to je to první, co slyším, jen co vlezem dovnitř a stihnu se trochu rozkoukat. Málem se mnou sekne, jak hrozně se leknu.

"Jo, zase. Se ty karty nikdy hrát nenaučím," zakření se Bastian a já konečně zahlídnu s kým mluví - vysokej, trochu moc svalnatej maník v obtáhlým černým tílku, ježatý úplně odbarvený vlasy, dokonale oholený tváře. Ten musí být teplej i kdyby nechtěl. Jakože zrovna tenhle asi chce...

"Z toho si nic nedělej. Koukám, že na to nejseš sám. Tak to nebudu rušit," zkousne si ret provokativně. Myslím, že je skoro zázrak, že jsem nezačal utíkat. 

"Že sem chodí zasírat sklad Bobbi neznamená, že začnu taky," brání se Bastian, ale z nějakýho důvodu působí skoro polichoceně. "Jo a tohle je Owen."

"Eh, ahoj," zamávám jako idiot. Takhle mimo už jsem dlouho nebyl. 

"Čauky. Hele, ty věci máte vzadu, klidně se zdržte, jestli chcete, ale já stejně musím ještě zajet domů. Jo a jestli odsud půjdete, tak víš kam máš strčit klíče," kývne na nás a než stihnu ty slova vůbec nějak vstřebat, je pryč. Najednou je tady divný ticho.

"Ehw, takže... čubka uklízečka?" 

 # No jo, dlouho jsem na to kašlala, omlouvám se. Díky všem, kteří komentují, dávají votes nebo prostě jen čtou. Dejte zase vědět, co si myslíte, jestli pokračovat nebo to nechat být :) Lullaby007