Feel

Part [11]

Následující den se mi zdá skoro nemožný vrátit se do starejch kolejí. Samozřejmě není nic moc dalšího, co bych mohl dělat, než jít do školy a alespoň čístečně se smířit se svým normálním životem. V podstatě značně ubylo lidí, co jsou ochotný se se mnou jen tak zastavit a prohodit pár slov. Trace potkám před školou, kouří a Vic sedí na lavičce kousek od něj. Projdu kolem a zbytek dne se snažím dělat, jako bych tam nebyl. Stačí vydržet do večera. Večer budu žít život někoho úplně jinýho.

Odpoledne přijdu domů. Máma telefonuje s tátou, Bianca sedí na schodech, v uších má sluchátka. Potichu zpívá. Má to zvláštní nádech nostalgie, až se mi zamotá hlava.

"Stěhujem se," řekne, když se chystám otevřít domovní dveře.

"Cože?" otočím se na ni zmateně.

"Všechno ví a nechce mě tady. Promiň, posrala jsem to."

"Nemyslíš, že je konečně čas, abys mi řekla, co se děje?"

"V něčem jedu," zamumlá, takže ji skoro přeslechnu. Naštvaně se na ni podívám, rezignace v její tváři mě přivádí k šílenství. 

"Víš co?" nadechnu se prudce. "Možná je dobře, že se jednou zachová jako táta. Možná, že kdyby se to stalo dřív, nemám sestru zasranou štětku. Se mnou už nepočítej, jasný?"

"Naser si, Owene. Naser si, slyšíš?" hodí po mně přehrávačem a vběhne dovnitř dva kroky přede mnou, práskne dveřma od našeho pokoje. Do očí se mi nahrnou slzy vzteku, vejdu dovnitř za ní.

"Vypadni. Nechci tě tu. Ještě ne."

"Jen si beru věci," zavrčím a začnu do tašky házet první blbosti, co mám po ruce. Zoufale se snažím ubránit se tupé bolesti, která se mi rozlívá hrudníkem. 

"Nejsi o nic lepší než já," začne. Její hlas mi rezonuje v uších, jako kdyby se mi jenom tím mohla dostat pod kůži. 

"Nemluv na mě."

"Myslíš si, že můžeš jen tak utýct? Já myslela, že můžu... ale nejde to. Nakonec se doplazíš, akorát z tebe udělá kreténa. Jako vždycky, hm? Myslíš, že někdo přijde a prostě tě zachrání?" 

"Ne," pokrčím rameny. To slovo zní tak neskutečně, ztrácí význam. Otřu si tváře, ještě se na ni podívám, jak sedí na posteli v tureckým sedu, ani se nehne. Chvíli bojuju s touhou vědět všechno za každou cenu, hledat způsob, jak to všechno vrátit. Potom odvrátí pohled a já za sebou zavřu dveře zvenčí.

Máma si ani nevšimne, že jsem zase odešel. Poprvý mě napadne, že se už nechci vrátit. 

Když zaparkuju na parkovišti před Rockem, ani nečekám, že Bastian už tam bude. Trochu mě vyvede z míry, že sedí na obrubníku a evidentně na mě čeká, kouří. 

"Jsi tu včas," poznamenám, když otevře dveře auta na straně spolujezdce a lehce dosedne na sedačku. Sleduju, jak si zapne pás a z okna vyhodí nedopalek cigarety, s provokativním úsměvem se na mě otočí.

"Jo," přikývne. "Je to až tak moc divný?"

"Celkem jo," usměju se křivě a nastartuju. Motor zaúpí a rozkašle se, auto párkrát poskočí, než se normálně rozjede. 

"Něco jsem ti přinesl," ozve se Bastian a z kapsy mikiny vytáhne CDčko. Ani ho nemá v obalu, je nepopsaný, ale zdobí ho spousta čmáranic - poznám pár kostrbatejch aktů ve všelijakejch stylech kresby. 

"Co to je?" nadzvednu tázavě obočí. 

"Playlist."

"Playlist?"