Žádná rána, nic. Otevřel jsem oči a podíval jsem na něj. Stále měl ruku napřaženou na pohyb, že mi jednu vrazí, ale neudělal to. Díval se na mě se strachem v očích, jakoby zkameněl. Nevěděl jsem, jak mám zareagovat.
"Jsi v pohodě?,"vypadlo ze mě. Ruku stáhl vedle svého těla a stisk mého krku povolil. Díval se mi do očí, a já jemu taky. Nemohl jsem odolat podívat se do těch průzračně modrých nebeských očí, které mě sledovaly. Každé moje gesto, pohyb, vše. A já se od jeho dvou drahokamů nemohl odtrhnout.
"Strašně mě to mrzí. Strašně.. prosím, čekej venku před školou o půl třetí. Chci ti všechno vysvětlit," nadechl jsem se a chtěl něco dodat. "Budu tam jen já," odpověděl, jako by mi právě přečetl myšlenky. Nedokázal jsem mu už nic říct. Zoufale se na mě podíval, dvěma prsty mě pohladil po paži a bezeslova odešel.
Stál jsem tam jako omámený. Až po několika vteřinách jsem si uvědomil, že jsem ve škole. Vzal jsem věci a rozešel jsem se na angličtinu.
Měli jsme velice otravnou učitelku. Byla alergická na jakékoliv zašustění ve třídě, natož když někdo promluvil. Ihned ho zhulákala a pokud se to opakovalo, vzala mu žákovskou. Samozřejmě vždy se škodolibým úšklebkem na rtech, který naznačoval, že je velice potěšena z poznámky, či pětky, kterou studentovi udělovala.
Ale dnes mě taky jedna poznámka málem čekala. Jelikož jsem celkově změnil image, hned okolo mě sedilo spousta holek. Přede mnou, za mnou, a okolo mě. Ano, jedna seděla i vedle mě v lavici a neustále na mě zamilovaně koukala. Většině kluků by to asi nevadilo, naopak by je ihned někam pozvali, nebo se jich zeptali na nějakou osobní věc. Já ne. Nic to se mnou nedělalo. Když se mě opakovatelně zeptala, co dnes dělám, odpověděl jsem že nic, a že nikam nejdu, učitelka zrudla jako pavián a začala do mě hučet, že jestli ihned nezavřu klapajznu - ano, klapajznu - vezme si mojí žákovskou.
Celý den jsem nepřestával myslet na Louise a nad tím, jestli mám před školou po vyučování čekat, nebo se naopak rychle rozeběhnout domů. Na výběr jsem ale ihned zapomněl, když jsem vyšel ze školy a Louis stál u brány. Podíval se na mě a nervózně si promnul prsty. A dokonce - byl sám. Nadechl jsem se a rozešel se k němu.
"Proč jsem měl přijít?,"zeptal jsem se nechápavě.
"Vysvětlím ti to cestou,"odpověděl napůl rozklepaným hlasem a kývl k chodníku, vedoucímu směrem k mému domu.
"Prostě,"začal rozhovor, když jsme se dostali dál od školy. "Já se bál.."
"A jako čeho?,"zamračil jsem se.
"Tvojí reakce, když bych ti řekl pravdu.."
"Takže, ty ses bál, že bys mi nedokázal říct proč mě bereš ven, nebo co?,"byl jsem v tom zamotaný. Zastavil se.
"Hazz.. já. Vždycky musím nováčkům nějak zavařit, kvůli partě. Jinak bych byl loser, a já si nechci zkazit pověst, kterou si tu budu už od základní školy.. Chtěl jsem jít ven jen s tebou, ale samozřejmě se to dozvěděli kluci a šli taky. Nechtěl jsem jít sprejovat, ale na pizzu s klukama v záhlaví jsem vážně chtít jít nechtěl. A pak.. Nick mi vzal mobil, a nahlásil tě. Nechtěl jsem, abys měl problém,"vyhrkl vše ze sebe. Nadechl jsem se.
"Ale to tě neomlouvá, Louisi,"podíval jsem se do země.
"A proč tu jsme, chci ti říct něco tajnýho. Jen tobě. Protože, jsi v mým životě opravdu důležitej," zvedl mi prstem hlavu a podíval se do mých zelených očí. "Hazz, já tě miluju,"zašeptal..
