My World In Fear

Má cesta

Dohodu? Jakou? Co to má znamenat? Civím na něj beze slova několik sekund. Srdce se mi rozbušilo při jeho kroku směrem ke mně. Mé propletené ruce se začaly potit. Kouká mi přímo do očí. Stojí odemne jen kousek. Dělí nás už jenom tak půl metru. Cítím ho. Je tak blízko. Nadechne se. Chce něco říci avšak zvonek ho přeruší. Nachvilku zadoufám, že mě zvonek vysvobodí z tohoto rozhovoru. „ Pane učiteli já už bych potřebovala jít" trochu couvnu na náznak odchodu. „ jsem si jist, že vás Paní Adrewsová omluví, když se za vás přemluvím." Polknu na prázdno. Asi se odsud jen tak nedostanu. Svým pohledem sjede k mým rtům. Nachvilku, ale přece jenom jsem ho přistihla. „ každý den tě budu vídat jíst v jídelně nebo to začnu řešit... je to jasný?" Chce po mě jenom abych jedla? Fajn. Sice mi to nezní moc jako dohoda ale spíše jako příkaz. „ jasný jak facka Pane" sevřu čelisti a hledím mu hluboko do očí. Žádná anorektička nejsem a já mu to dokážu. „ dobrá tak už můžeš jít. Uvidíme se dnes na tělocviku." Svým pohledem už neucukl.

Den ve škole byl nekonečný. Hodiny ubíhaly... no spíše se táhly. Celý den jsem přemýšlela nad Panem Collinsem. Něco je na něm zvláštního. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by se o mě tak zajímal. Byla jsem tím zaskočena. Po škole s ním měla Melanie schůzku. Já a Will jsme na ni čekali venku na lavičce. Dnes jsem si všimla pár pohledů a dotyků Melanie a Willa. Asi bych se jich na to měla zeptat ale chci, aby mi to řekli sami, až budou připraveni. Venku bylo chladno. Nevadilo mi to. Na chlad jsem si zvykla už dávno. Konečky prstů jsem měla zmrzlé. „ tak jak to dnes ráno šlo?" Vytrhl mě Will z mého myšlení. „ ehm... no... řekla bych, že i docela dobře. Všechno jsem mu vysvětlila a na nic jiného se neptal." Usmála jsem se na něj i přes tu prázdnotu, která mě pohlcovala stále víc a víc. Usmál se na mě zpátky. „ a nechceš jít dnes se mnou a Melanie do kavárny na kafe? Chcem si s tebou o něčem promluvit...." znervózním. Nemám ráda, když nevím o co se jedná. „ dobrá." Ani jsem si neuvědomila, že jsem to vyslovila.

Sice se bojím potrestáni od otce. Já však s nimi musím jít. Melanie vychází s Panem Collinsem zhruba po deseti minutách a stále se baví. Vypadají, že vedou zajímavou konverzaci. Pan Collins se párkrát usměje. Věnuje Melanie takové pohledy jako nikomu jinému. No jo. Jeho oblíbenkyně. Na jazyku se mi objeví hořkost. Nejde spolknout ikdyž se snažím sebevíc. Pozoruji ho. Jeho ďolíčky. Jeho ladné pohyby. Jak Melanie podržel dveře. Vybaví se mi dnešní ráno. Stisknu čelisti a zatnu pěsti. Cítím Willův pohled na mě ale nevšímám si ho. Pod schody se zastaví a rozloučí se. Melanie zamíří k nám a Pan Collins na autobus. Před jeho odchodem se na mě letmo koukne a pousměje se. Melanie vypadá nadšeně. Trochu popoběhne k nám, aby u nás byla rychleji. „ on nás bude mít na matiku" začne se červenat a chychotat. „ co?" Vystartuje Will. Zjevně trochu znepokojený. „ jakto?"  Zareaguju teď pro změnu já. Nakrčím obočí. Melanie se na nás koukne jako na dva blázny. Je zjevně zaskočená naší reakcí. „ vy nemáte radost?" S Willem se na sebe kouknem. „ proč bychom měli mít?" Zeptám se znovu. „ protože je super hezkej a podle všeho i volnej" lišácky se pousměje a povytáhne na mě obočí. „ fuj" utrousí Will. Trhnu pohledem směrem k němu. Jeho obličej je skřivený hněvem.

V kavárně si dám kafe. Zatímco Melanie a Will si koupí dort. Na mě je dort moc sladký... moc šťastný. Sednem si k oknu s výhledem na Central park. Pořád nevím o čem se mnou dnes chtějí bavit. Párkrát si usrknu kafe. Je udělané přesně tak, jak ho mám ráda. „ El... to...ehm...víš my.... my o tebe máme strach." Řekla Melanie s pohledem zabodnutým do maliny na jejím dortu. Moje noha si začne poklepávat. „ proč?" Udělám na ně nechápavý výraz. Nesmí nic ani tušit. „ jsi dost vyhublá a ani tak nejíš." Řekne tentokrát Will. Dost. Tohle mě nebaví. „ o tomhle už se nehodlám bavit." Zamračím se. Píchlo mě u srdce. Jediné o co se starají je to, jestli jím. Nikoho nezajímá co se děje doma. Nevím jestli jsem ráda nebo ne. „ ale musíme!" Křikne Melanie. Takhle mě ještě nikdy neokřikla. „ ale já nechci" klidně povím, zvednu se a odejdu.

Má cesta vede opět do Central parku. Vím, že se na mě Melanie s Willem koukají. Cítím jejich pohledy. Já jim však svůj neopětuji. Jdu ke kašně. Mám v plánu si tam dočíst mou oblíbenou knihu, kterou jsem dostala od mé matky. Sednu si na lavičku s výhledem na kašnu.

Stránky se mi mihají před očima. Zapomněla jsem kolik je hodin. „ není na čtení takhle pozdě už trochu tma?" Lekla jsem se tak, že mi málem srdce vyskočilo z hrudi. Trhla jsem sebou při jeho slovech. „ no..." koukla jsem se na zem a pomalu směřovala nahoru, abych se mu podívala do jeho očí. Moc dobře vím komu ten hlas patří. Při pohledu na něj jsem ztuhla. Nemohla jsem pohnout ani prstem. „ tak jdem" přikázal. Na nic jsem nečekala. Rychle sbalila knihu a vyběhla za ním.

Dnes se budu ptát jako vždy, jak se vám líbí nový díl. Co si myslíte o Panu Collinsovi a jeho " dohodě"? A co Melanie a Will? Jsou spolu nebo ne? Určitě mi dejte vědět🖤