My World In Fear

Pan Collins

Kdo má rád školu? Nikdo? Špatně. Jsem tu já. Ano. Správně. Já mám ráda školu. Ve škole mě sice někdy šikanují ale mám tam Melanie. Melanie, která mě vždy brání a rve se za mě. Zato doma? Kdo mě tam chrání?

Před školou potkám toho nového kluka. Už vím, že se jmenuje Tobias a přistěhoval se sem ale nevím odkud a proč. Vedle něj stojí Melanie. Nevěnuju mu moc pozornosti, jen kolem něj trochu svižneji projdu se sklopenýma očima tak, jak to dělám vždycky a Melanie chňapnu za ruku.

Na první hodině tělocviku nás s holkama čeká překvapení. Naše tělocvikářka, už trochu starší paní, si něco udělala s nohou a musel jí narychlo zastoupit učitel, který se teprv zaučuje. No co byste řekli? Scéna jak vystřižená z filmu. Trochu se nad tou představou zašklebím.

Všechny stojíme vyrovnané v jedné lajně a on si nás sjíždí pohledem. Na mě se chvilku zasekne ale nejspíš si to jen myslím. „Dobrý den děvčata. Vím, že je to narychlo ale muselo to být. Jmenuji se Collins a byl bych velmi rád, kdyby jste mě tak oslovovali." Všimnu si jeho častého pohledu na Melanie a ona nejspíš také, protože se červená jak rajče. Není se čemu divit. Je pěkný. A co víc. Je mu tak kolem dvaceti, takže k tomu ještě dostupný. Zatímco oni dva navazují oční kontakt, tak já koukám do země jako vždy.

Tělocvik nikdy nebyla má parketa a ani nikdy nebude. Zato Melanie to šlo. Asi proto si jí i Pan Collins zavolal po hodině do kabinetu. Zatímco tam byla, já čekala na lavičce a koukala na své poznámky z literatury. Oba vyšli z kabinetu a smáli se. Zvedla jsem k nim oči a nechápavě jsem se na ně dívala. Rozloučili se a Melanie zamířila ke mně. Myslim, že jsem zahlédla jiskřičky v jejím pohledu.

Celou cestu na matiku mi popisovala jejich setkání. Nabídl jí místo ve a školní reprezentaci. Byla šťastná, viděla jsem to na ní. Nevím jestli z té reprezentace nebo z toho, že s ním bude trávit čas navíc. Já jsem opravdu šťastná jen tehdy, když jsem sama u Belveder Lake. Cítím tam zvláštní propojení se svou matkou, jak nikde jinde. A není tam hlavně můj otec.

Ve škole ještě zůstanu dalších šest hodin a poté se vypravím domů. Melanie musí za Panem Collinsem, a proto se rozloučíme už před školou. Cestou domů jsem jela autobusem. Zalezla jsem si úplně dozadu do rohu , nasadila si sluchátka a poslouchala hudbu. Spíše to byla ale zástěrka, aby na mě nikdo nemluvil.

Domů jsem naštěstí přišla včas a otec na mě už čekal. Seděl ve svém křesle a jako obvykle se koukal na své noviny. " Eleanor dnes klidně můžeš jít ven ale do večerě buď zpět." Řekl nezaujatě a neodtrhl při tom oči z novin. Moc nevím jak mám na jeho velkorysost reagovat. Takhle se nikdy před tím nechoval. " tak já si půjdu zaběhat." Řeknu s tázavým podtónem v hlase. Nic neřekne takže pochopím, že mohu jít.

Zhruba za patnáct minut už jsem připravená jít ven. Před barákem se zastavím a zhluboka nadechnu. Cítím se jakobych dělala něco co nemám dovolené. Tak dlouho jsem nemohla chodit ven a najednou mohu? Nechápu proč. Trochu se protáhnu a vyrazím. Moje kondice se od posledního běhání trochu zhoršila ale užívám si ten pocit té volnosti. Každý dopad na zem mnou probrní. Nádech. Výdech. Stále opakuji. Miluju ten zvuk. Běžím si jen tam, kam chci. Jsem svým vlastním pánem.

V Central Parku se vždy běhá nejlépe. Nikdo se na mě moc nekouká, protože lidé se věnují spíše sami sobě místo mě. Po asi patnácti kilometrech se zastavím a načepuji si vodu z pítka. „sdovolením" ozve se ze zadu. Je to povědomý hlas ale nedokážu si vybavit komu patří. Otočím se a uvidím ho...