My World In Fear

Jak se cítím

Dnes se vám pokusím vysvětlit, jak se poslední dobou cítím...

Deprese se k vám přiblíží potichu. Na úplném začátku máte problém s maličkostmi, ale obvykle se rozhodnete je ignorovat. Je to jako bolest hlavy. Namlouváte si, že je to dočasné a že to přejde. Je to jen další špatný den. Ale není. Není to tak, že bych nechtěla být veselá ale i přes veškeré usilí se nedokážu k tomu přimět. Je to jako neustálé břemeno tahající mě dolů. Můžu se snažit jakkoli chci ale neuteču. Žití se změnilo v noční můru, ze které se nedá probudit. V tomto stavu jste zaseknutí. Ostatní se mě pořád ptají „proč jsi taková?" Nemohu jim však odpovědět tak, jak by očekávali. Pořád jen slepě váhám. Bojím se. Bojím se, že si vyberu špatně. Bojím se, že řeknu něco špatně. Bojím se okolního světa a lidí v něm. A nakonec se bojím svého otce. Řekněte sami. Kde je tady spravedlnost? Myslíte si, že si užívám nenávidět sama sebe a ještě k tomu být nenáviděná vlastním otcem? Ne. Celou tuhle část mě jsem potřebovala někam skrýt. Proto jsem vytvořila svou druhou já. Celý svůj život jsem za ní zazdila. V této části mě Eleanor neuvidíte brečet po nocích v bolesti. Tak žiju dva životy. Jeden na veřejnosti a druhý sama pro sebe. Bolest jsem se naučila přes den nevnímat, zato o to silnější je ale večer.

Doufám, že jsem vám trochu přiblížila to jak se cítím.

Sice je tahle kapitola krátká. Vím. Ale opravdu jsem se snažila dobře vystihnout to, jak se Eleanor cítí. Kdyžtak napište koment a miluju vás🖤