My World In Fear

Já ti nelžu!

Hlavu mám stále sklopenou. Nic neslyším příliš mi zvoní v uších.  Rozmrkám slzy, které se mi vytvořily. Žebra mě pálí bolestí.  „ Tak moc jsem ti zase neublížil" uslyším toho někoho zašpitnout. Stisknu své čelisti a cítím, jak se mi nahrnula krev do obličeje. Pohlédnu na tu osobu přede mnou. Chlapec. Vidím jak protáčí jeho zelené oči. Upřeně se na něj několik vteřin dívám. Musí to být ten nový. Poprvé v životě mám chuť někomu pořádně vrazit. Místo toho ale jen stisknu pěsti tak silně, až mi zbělají klouby, nadechnu se, abych se zklidnila a namířím si to na záchody.

Nikdo tu není. Vběhnu do kabinky a rychle za sebou prásknu dveřmi. Zamknu, cítím se tak bezpečněji. Opřu svoje tělo o dveře a rychle vydechuju. Můj dech zrychlil a já nevím jak ho znovu ustálit. Žebra jsou na tom pořád stejně, s každým nádechem bolí. Kouknu se pod svou mikinu. Modřiny začínají měnit své barvy a některé se dokonce ještě zvětšily. Zadívám se na ně. Hlavou se zapřu o dveře za mnou. Prohlížím si různé malůvky holek na zdech z předešlých roků a představuji si co asi cítily, když to tvořily. Vzek? Zklamání? Bolest? Nebo lásku?. Zavřu oči a úplně všechno nachvilku vypustím z hlavy. Z tohoto stavu mě vytrhne až zvonění.

První hodina je jako vždy nudná. Pozoruji Melanie, jak si něco čmárá do svého bločku. Kreslí krásnou košatou růži. Miluju její obrázky. Chtěla jsem s ní chodit na kurzy kreslení ale otcovi se to nelíbilo a za mou drzost mě nechal den bez jídla. Od té doby jsem se neodvážila nic říct. Melanie jsem pouze řekla, že otec si to nepřeje.

Po hodině matiky je angličtina. S Melanie se musím na jednu hodinu rozloučit a vydám se do druhého patra. Před sebou uvidím kluka, který mě předtím srazil. Trochu mi ztuhne krev v žilách. Poznám ho podle jeho šedé čepice, která pokrývá černé neučesané vlasy.

Den ve škole ubíhal pomalu. Nechci vás zdržovat s mým utrpením během tělocviku nebo zkoušením z fyziky. Radši rovnou zamířím domů přesně tak, jak mi otec řekl. Doma jsem přesně za půl hodiny. Slyším televizi. Otec musí být v obývacím pokoji. Chvilku se jen vystrašeně rozhlížím po předsíni ale pak se rozejdu šměrem k němu, abych pozdravila. Vidím ho. On mě také. Vzájemně si vyměňujem pohledy. Cítím jak mi vyraší pot na čele a zádech. Sepnu si své ruce za sebe, aby nebylo vidět jak se klepou škoda jen, že to samé nemohu udělat s koleny. Nevypadá, že by se chystal něco říct, tak začnu já. „ Ahoj otče" řeknu a nervózně se kousnu do rtu. Opovrženě se na mě koukne. „ přišla jsi na čas". Mám pocit, že mi moje srdce vyskočí z hrudi. „ jaká byla škola?" Zeptá se mě a zvedne obočí. „jo dobrý" koukám se mu přímo do očí a doufám, že ho nic nerozruší. Možná mě nechá i projít. „dobrý..." zopakuje. Je to zlé. Nevěří mi. Vždy, když po mě opakuje mi nevěří. Chvilku vyčkávám co se bude dít. " Eleanoro proč mi lžeš?! Hned sem pojď!" vyštěkne na mě. Už se nadechuju, že něco řeknu ale radši jen uposlechnu jeho rozkaz. Rozpřáhne se a chňapne po mojí paži. „ s tvojí matkou jsme z tebe vychovali poctivé děvče! Ne lhářku!" Sykne jedovatě. Při vzpomínce na matku se mi chce brečet.

FLASHBACK:

Ležím v posteli. Otevřu oči a spatřím nad sebou obrázek naší rodiny. Já, matka a můj otec. Usměju se pro sebe a cítím rozlévající se teplo po mém těle. Do okna mi svítí ranní světlo skrz okno u mé postele. Vstanu, prokličkuju přes rozházené hračky na zemi, které jsem tu nechala minulou noc a seběhnu dolů k rodičům. Zavnímám vůni palačinek, díky které se mi seběhnou sliny v puse. Tyhle rána miluju. Usadím se ke stolu. Maminka mi podá talíř s dvěmi palačinkami, to už ale tatínek do sebe cpe tak pátou. Všichni si vychutnáváme svoje jídlo a usmíváme se. Asi bych i mohla říci, že jsme šťastní...

END OF FLASHBACK:

„já ti nelžu!" Prohlásím beznadějně. Hrdlo se mi stáhne strachem. Kouká mi do očí a nejspíš se rozmýšlí, jak mě potrestá. „ tati..." hlesnu se slzami v očích a doufám, že se smiluje. „ táhni a nelez mi na oči!" Odfrkne si a odhodí mě od sebe na zem. V místě, kde mě držel mi teď pulzuje krev. Zvednu se tak rychle, jak jen mohu a rozeběhnu do svého pokoje. Dorazím se slzami v očích. Zapadnu do poslete a zaryju se mezi polštáře a pár plyšáků, které jsem musela před otcem schovat. Podle něj je dětinské něco takového vlastnit.

Večer se přichystám do vany, tak jak to dělávám každý Pátek. Popojdu pár kroků po mém pokoji a znovu se zastavím před zrcadlem. Párkrát zamrkám a odtáhnu se pryč.

Vanu si napustím teplou vodou. Pomalu si sundavám kousky oblečení, které odkrývají nespočet modřin. V koupelně stojím nahá naproti zrcadlu nad umyvadlem. Jsem bledá. Skoro celé mé tělo krášlí barevné vzory. Chlad v místnosti způsobí mou husinu. Vlezu si proto do vany. Mám ponořené celé tělo až na hlavu, vlasy mám stažené v drdolu tak ,aby se mi nenamočily. Ale proč vlastně? Potopím se celá. Nejprve z mého nosu uteče pár bublin vzduchu ale hladina je jinak hladká. Jsem celá pod vodou a vstřebávam teplo, které mi dává. Soustředím se jenom na tlukot mého srdce.

FLASHBACK:

Jsme u vody. Přesněji já a maminka. Slunce nás spaluje. Vidím mámu se usmívat a olizovat při tom zmrzlinu. Je nádherná. Má na sobě svou oblíbenou soupravu plavek, kterou jsem jí pomáhala vybrat. Držíme se za ruce. Někam mě vede a já netuším kam. Ten sladký pocit nevědomosti mě naplňoval nedočkavostí. Věřila jsem jí, a proto jsem se ničeho nebála...

END OF FLASHBACK:

Plíce už mě pálí z nedostatku kyslíku. Zapřemýšlím jestli mé trápení prostě neukončit tím, že vdechnu vodu... Ne. Nemohu kvůli Melanie. Rukama se chytím okraje vany a vytáhnu nad hladinu. Zalapu po vzduchu, který jsem tak moc potřebovala...

Tak co si zatím myslíte? Zlepší se vztah Eleanor a jejího otce? A jak na vás působí ten nový chlapec? Dejte mi vědět v komentářích🖤