My World In Fear

Proč já?

Nádech. Výdech. Cítím, jak se do mě vpíjí chladná zem, na které ležím už přinejmenším hodinu a pořád se nemohu zvednout. Hlavou mi výří jediná otázka. Proč já?

Ráno je pro mě obtížné vylézt z postele. Stále tu ležím zachumlaná v dece a poslouchám svůj pravidelný dech. Nasávám do sebe teplo, které mi postel přináší. Po pár minutách se nakonec odhodlám a pokusím se zvednout. Velmi dobře cítím své tvořící se podlitiny. Můj obličej se zkřiví bolestí při každém pohybu. Nějakým způsobem se dobelhám až k zrcadlu visícímu na mé skříni naproti mé posteli a podívám se na napáchané škody. Otec mi uštědřil rány do zad, boků a žeber. Avšak modřinu vidím i na klíční kosti a levém rameni. Na obličej si však vždy dává dobrý pozor. Přiložím si svou studenou ruku na čelo a sjedu s ní až na krk. Koukám bez náznaku života na svůj odraz v zrcadle, jak kopíruje každý můj pohyb. Zamrazí mě, když si vzpomenu na včerejší večer a na večery předešlé.

Sáhnu do své skříně, abych vytáhla nějaké oblečení. Nejprv jen tak sjíždím po povrchu každého kousku a poté vezmu mikinu, která mi je trochu větší. Její pastelově modrá barva mě uklidňuje, proto jí asi nosím tak často. Navléknu se do černých legín a nazuju tenisky. Naposledy se kouknu na svůj odraz. Vypadám vyčerpaně.

Zajdu rychle do koupelny, abych si vyčistila zuby a opláchla obličej. Vůně pasty mi připomene mámu. Stisknu pevně čelisti k sobě. Z dlaní si udělám mističku a naberu do ní vodu. O pár sekund poté už se voda tříští o můj obličej. Usuším se a chvilku jen tak vdechuji vůni čerstvě vypraného ručníku. Opřu se rukama o umyvadlo a pozoruji kapky, které po mě zbyly. Pomalu stékají, jako včera mé slzy. Své světle hnědé vlasy si nechám rozpuštěné, abych na sebe moc neupozorňovala.

Sejdu po schodech dolů. Máme sice jen pár schodů ale i ty mi trvají celou věčnost. Své hubené prsty zarývám do dřevěného zábradlí, až se trochu bojím, že mi otec vynadá za ničení jeho majetku. Jsem dole. Zhluboka vydechnu. Představuji si, jak bude dnes asi vypadat. Bude naštvaný? Bude znovu dělat, že se nic nestalo? Nevím. Uslyším cinkání příborů a naskočí mi husina na celém těle. Pomalu se rozejdu směrem k našemu jídelnímu stolu. Trochu cítím, jak se mi klepou nohy.

Posadím se naproti svému otci. Čte si noviny a nevěnuje mi pozornost. Dnes mám na talíři míchaná vajíčka a opečený chléb. Nemám hlad ale pokud nic nesním pořádně to schytám. „ Dnes tě do školy odvezu" ozve se zpoza novin. Koukám na svůj talíř a pokusím se odpovědět tak,  aby se mi neklepal hlast. „Děkuji". Docela se mi to povedlo. Sním co bylo na talíři a poté po nás umyji nádobí.

Vezmu svůj batoh do školy a přehodím ho jen přes pravé rameno. Na levém mám ošklivou modřinu, která bolí jak čert. Už chci vyjít ze dveří, vtom mě ale otec chytí za zápěstí, přitáhne k sobě a zašeptá ,, Opovaž se dnes nepřijít včas". Pak mě pustí a my vyjdem ze dveří. Ta slova mi zní v hlavě ještě hodně dlouho. Tlukot mého srdce se zase zvýšil nejméně dvojnásobně. Ruce se mi začnou opět potit. Nesnáším ho. Ne. Já ho přímo nenávidím.

V garáži máme zaparkované otcovo auto, BMW 7. S penězmi jsme nikdy problém neměli. Ale zato jsme vlastnili jiné problémy, které bohatstvím nevyřešíte. Nasednu na místo spolujezdce. Kožené sedadlo mě nachvilku zamrazí. Opřu se a připásám. Otec se posadí vedle mě, o pár sekund později už jedem. Školu mám tak půl hodiny od otcova baráku. Jedem rychle. Na můj vkus až příliš. Koukám z okénka na kapky deště, jak padají na zem a tvoří velké kaluže. Krajina po chvilce splyne a já zavřu oči.

Moje škola. Stojím u vchodu pod střechou tak, aby na mě nepršelo a čekám na Melanie, na nejspíš jedninou osobu, která mě má ráda. Už jí vidím. Musím nasadit úsměv. Nikdy jsem jí o ničem neřeka. Nechci jí s tím dělat zbytečně hlavu. Přijde ke mně a obejme mě. Ty objetí. Ty objetí jsou asi jediné, co mě tu ještě drží. Každé ráno přijde a jedno mi věnuje. Sice to dnes opravdu bolí ale tentokrát tu bolest tak nevnímám. Spíš si to užívám. „Ahoj číčo" řekne s veselým obličejem. Pousměju se a odvětím „ Ahoj míco" obě se rozesmějem.

Je nový školní rok a má přijít někdo nový. Nikdo neví kdo to je. Cítím se ohledně toho trochu nervózní. „ Tak co El? Těšíš se na tu nebo toho nového?" Zeptá s šibalským úsměvěm na tváři a trochu do mě drkne. Jenom si tak odfrknu a zamumlám „hm" . Procházíme uličkami naší školy až do třídy. Pár lidí do mě cestou drkne ale já dělám jakože neumírám bolestí, protože normální děti nemají modřiny od svých rodičů. Ve třídě už je plno lidí. Já a Melanie si vždy sedáme do poslední lavice. „yeaaahh Clarková je tady!!!" Zakřičí někdo. Vidím Melanie trochu ztuhnout. Rozhlídne se po třídě ale pak to nechá být. Obvykle tohle kluci hvízdají na mě. Jsem totiž lehký terč.

Ještě před tím, než začne hodina se rozhodnu jít na záchod. Vyjdu mírným tempem ze třídy a zamířím k rohu, kde jsou záchody. Zabočím a někdo do mě vrazí. V té rychlosti jakou běžel jsem ani nestačila uhnout. Spadnu na zem a celé mé tělo mě začne bolet jak nikdy. Pokusím se trochu tu bolest rozdýchat ale to už ke mně někdo natahuje svou ruku, aby mi pomohl vstát. Chytím se jí, ikdyž ani nevím komu patří. Přidržím si svůj bok. Bolest trochu ustupuje. Celou tu dobu koukám do země a ani si nevšimnu, že přede mnou někdo stojí.

Vím je to docela krátké ale zatím se teprve rozjíždím. Doufám, že se vám líbil tento díl a doufám, že se vám budou líbit i další. A co? Na koho asi Eleanor na chodbě narazila?