Běžela sem... V hlavě se mi furt opakovala zpráva: Vaše teta Susan Johansson měla vážnou autonehodu, dělali jsme co jsme mohli, ale nepřežila. Je nám to líto. Měla jsem chuť křičet , ale neměla jsem na to síly. Hned jsem nasedla do taxíku a jela do nemocnice, přála sem si aby se to nestalo. Znova jako před 7 lety, autonehoda. Kam teď půjdu, nemám nikoho. Furt jsem přemejšlela, vystoupila jsem z taxíku s úplně uplakanýma očima, ale to bylo to poslední co mě zajímalo. Utíkala jsem ke dveřím do nemocnice a hned potom hledala doktora. Když jsem konečně našla doktora, řekl že se mám posadit do čekárny, přinesli mi šálek čaje. Po chvilce si mě zavolal a oznámil mi, že budu bydlet u svého strýce. Netušila jsem, že máma měla bratra! ,,Kdo je to?" tak zněla moje první otázka, kterou jsem vydala asi po 10 minutách mlčení. ,,Jeho jméno je Drew Johansson. Bydlí v tomhle městě." Tak zněla odpověď, za chvíli mi doktor řekl, že už přišel. Slyšela jsem klapot bot na chodbě, nevěděla jsem co mám čekat. Byla jsem ráda, že nemusim do děcáku, smutná kvůli Susan, a naštvaná, že mi nikdo neřekl, že mám strýce. Z mého přemejšlení mě vyrušil hluboký mužský hlas ,,Jessie Johansson, moje neteř, jsi to ty? Ptal se jako znovuzrozený. ,,Ano, a ty si Drew, můj strýček, o kterém mi nikdo neřekl.'' ,,To budu já.'' řekl s úsměvem, já sem mu úsměv neoplatila. Byla jsem nepříjemná a neměla jsem chuť se s někým bavit. Ještě se na něčem domlouval s doktorem. Pak už jsme konečně šli do auta. Cesta trvala asi 15 minut. Dojeli jsme do malé řadovky, zevnitř je docela útulná, vešla jsema uslyšela ženský hlas ,, Ahoj, ty musíš být Jessie, já jsem Rachel, přítelkyně Drewa.'' Ignorovala jsem jí a rovnou jsem odešla do druhého patra. Svůj pokoj jsem poznala podle zavěšené cedulky na klice, kde bylo napsáno Jessie. Otevřela sem dveře a uviděla bílý stěny postel a skříň nic jinýho. Neřešila jsem to a šla si sednout na postel. Rovnou jsem vytáhla mobil a psala jsem Lucy. Napsala jsem jí, že dokonce týdne nepůjdu do školy, ať si o mě nedělá starosti. Netrvalo dlouho a odepasala, co se stalo a proč nepůjdu do školy. Jelikož jsem byla unavená a nechtělo se mi odpovidat, tak jsem tu zprávu neřešila. Sešla jsem dolů a vešla do obývacího pokoje, kde seděl Drew a ta jeho přítelkyně a koukali se na televizi. Hned jak mě Drew uviděl zeptal se jak se mám. Jako co čeká, že odpovim ,, Až na to, že mi před 2 hodinyma zemřela milovaná osoba, a pak sem musela pul hodiny cekat na stryce, o kterym mi ani nabylo řečeno, že ho mám tak celkem fajn.'' ušklíbla jsem se. Drew pak něco říkal, ale já nahodila velkej ignor. Šla jsem do kuchyně, měla jsem strašnej hlad. V lednici jsem objevila jablko, alespoň něco. Otočila jsem se a chystala se jít nahoru do pokoje, ale přede mnou stála ta přítelkyně. ,,Omlouvám se, ale vypadlo mi tvoje jméno.'' Vypadlo ze mě. ,,Rachel, jsem Rachel. Jenom jsem ti chtěla říct, že tě moc ráda poznávám, a že zítra s tebou pojedeme nakoupit nábytek do pokoje.'' usmála se, já jako obvykle ne a odešla jsem nahoru. Ani jsem to nevnímala a usnula jsem.
DALŠÍ DEN
Ráno jsem se probudila a přála si, aby to všechno byla jenom jedna velká noční můra, ale když jsem se probudila a okolo mě byly ty bílý stěny, došlo mi že ta noční můra se nazývá relita, a že bude pokračovat dokonce mého života. Sešla jsem dolů, uviděla jsem Rachel. ,,Dneska bych si ráda zajela pro moje věci.'' Řekla jsem a po dlouhé době jsem se trošku pousmála. ,,Ale zajisté, a můžeme jed hned po snidani.'' Řekla s širokým úsměvem Rachel. Ke snídani udělala palačinky. Když sem dojedla zeptala jsem se kdy je Drew. Odpověď zněla před hodinou odjel do práce. Hned po snídani jsme vyrazili. Celou cestu bylo trapné ticho. Když jsme dorazili na místo, chtělo se mi znovu brečet, protože jsem si vzpoměla na tetu, ale pláč jsem potlačila a v klidu vystoupila z auta. Otevřela dveře a namířila si to rovnou do mého pokoje. Do kufru jsem nacpala všechno moje obleční a do krabic ostatní věci. Chtěla jsem to mít rychle za sebou. Ani né za hodinu už jsem seděla na cestě zpátky. Když jsme přijeli. Rachel se zaptala. ,,Půjdeme teda dneska nakoupit ten nábytek?'' Abych pravdu řekla, nikam semi nechtělo, ale chtěla sem to mít za sebou. ,,Jasný.'' Řekla jsem, ale bez úměvu. Řekla jsem si, že strávit další 2 hodiny v nákupním centru s někym koho vlastně ani neznám neni moc lákavý.
TAK TADY JE PO DLOUHÝ DOBĚ DALŠÍ ČÁST. JAK UŽ JSEM PSALA MOJE PRVNÍ POVÍDKA, TAKŽE NIC MOC, ALE KAŽDÝ LIKE A KOMENT POTĚŠÍ :))
